Do ulic konečně zavítalo jaro, hypermarkety zaplavily pugéty tulipánů a narcisů za extra výhodné ceny a mě z jarní únavy nad počítačovou klávesnicí probral zvuk přicházející esemesky: „Zrovna jdu do Palladia a je tady i Libor Šula s nějakou ,nahou a krásnou‘ a vybírají oblečení. Taky si musím koupit něco nového na sebe!“ To mi psala kamarádka Katka a tímto sdělením ve mně probudila jaro mnohem rychleji, než kdyby mi velikonoční koledníci řehtali řehtačkami přímo u ucha. Uvědomil jsem si, že nejen Katka, ale ani já nemám co na sebe!
Muž u žehlicího prkna Ačkoliv jaro letos přišlo relativně pozdě, já se na něj nějak nestihl připravit. Nejspíš v tom hrála roli ekonomická krize, extrémně módní XS a SLIM velikosti v kombinaci s mou extrémně zvětšenou konfekční velikostí nebo hromada nevyžehleného prádla, která roste už od Vánoc. Rozhodl jsem se proto situaci řešit radikálně a jako první přišlo na řadu žehlení.
Vytáhl jsem z komory žehlicí prkno, zapnul žehličku, do přehrávače vložil CD s rozjuchanou a -přiznejme si - poněkud stupidní hudbou z High School Musical (která se podle mého názoru ke stupidní činnosti, jakou žehlení je, hodí nejlépe) a pustil se do toho.
Prvních 48 triček bylo v pohodě. Když jsem ale začal na nohou pozorovat nově se tvořící křečové žíly a všiml si, že se sborem zpívám „Všichni jsme v tom společně, a když budem stát při sobě, naše sny se vyplní...“ pochopil jsem, že tudy cesta nevede. Pustil jsem si Léčebnu od Amy Winehouse, snížil žehlicí prkno, usedl na svou designovou židli, na níž se za normálních okolností nedá sedět ani s polštářem pod zadkem, a nalil si první skleničku šampusu.
Po dalších 43 tričkách, dvou mikinách, třech svetrech a vypité lahvi jsem si byl jistý už jen tím, že pokud žehličku nevypnu, mohl bych během pár hodin uhořet a přijít tak nejen o svůj život, ale i o ty hory vyžehleného oblečení, které mě stály nekřesťanské peníze a celý den práce s žehličkou. A to jsem rozhodně nechtěl!
Druhý den jsem sáhl do skříně pro své oblíbené džíny, bílou košili a černý kašmírový svetr. Jaké však bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že se mi pod svetrem zřetelně rýsuje pneumatika a moje extrémně široké džíny se zmenšily na velikost SLIM džínů od Dior Homme. Jasně se ukázalo, že nákup nového jarního šatníku už nebude jen rozmařilostí, ale nezbytností.
Ještě že jsem nevyhodil svoje staré vytahané džíny, černé tričko velikosti XL s výrazným nápisem MINI a obrovský šedý svetr, pod kterým se schová všechno. Teď se mi tyhle staré kousky hodily. Vyrazil jsem na nákupy doufaje, že nepotkám žádného známého.
Moje první kroky vedly do trafiky, kde jsem zakoupil aktuální číslo pánského módního časopisu GQ Style, abych vůbec věděl, co se nosí a co nabízejí obchody. Hned na čtvrté dvoustraně jsem se zamiloval do bílého trička s obnošeným efektem a britskou vlajkou a do skvělých modrých džínů. Okamžitě jsem se rozběhl do obchodu Pepe Jeans, popadl tričko velikosti XL a šup s ním do kabinky.
Pohled do zrcadla však neměl s oním modelem ze čtvrté strany společného zhola nic - vypadal jsem jako sud. Jelikož větší triko v obchodě neměli a mně bylo líto ho tam nechat, koupil jsem ho s tím, že do něj do léta zhubnu.
To samé se opakovalo při návštěvě prodejny Replay. Zdejší prodavačka už přesně ví, jakou velikost potřebuju. Jen v továrně, kde šijí džíny, nejspíš netušili, že budu letos opět potřebovat o číslo větší kalhoty, a tak je nějak zapomněli ušít. Narval jsem se tedy do stejné velikosti jako loni, a i když na mně trošku praskaly, vzal jsem je. Stejně musím zhubnout do toho trička...
Dnes jsou to už tři týdny a oba dva trendy kousky visí spořádaně ve skříni... včetně cenovek.
Po návratu domů jsem ze šuplíku vytáhl DVD s Krejčíkovou power jógou a předsevzal si, že s ní ráno pozdravím slunce. Mezitím jsem se znovu začetl do časopisu a hledal další vhodné variace, které mi letos na jaře nesmějí chybět.
Mé srdce zaplesalo při pohledu na kolekci britské značky Burberry. Je sice nechutně drahá, ale jejich trenčkot je perfektní jarní alternativa k mému zimnímu svetru, navíc je to nadčasová klasika.
Vrhl jsem se proto na burberry. com, kde na mě neodolatelně svítilo tlačítko SALE. A tam jsem ho našel! Překrásný béžový trenčkot zlevněný ze šesti set eur na necelé tři stovky! Nechtěl jsem však udělat ukvapené rozhodnutí, a tak jsem se rozhodl poradit s kamarádkou Kristýnou.
Místo daní kabát „To je ale náááááádherný burberrák,“ zvolala Kristýna. „Škoda že jsem se o těch slevách nedozvěděla dřív! Kdybych to věděla, koupím si ho za peníze, co jsem si schovala na daně. Takhle nemám ani vindru,“ stěžovala si Kristýna, ale rozřešení mi nedala.
Naopak.
Připomněla mi krutou realitu. Uvědomil jsem si, že kvůli daním jsem svůj nákupní limit na tento měsíc už vyčerpal, a proto na mě trenčkot nejspíš bude muset počkat do další výplaty.
V té souvislosti mě však napadá ideální řešení pro příští ekonomicky krizová léta. Kdybychom totiž daně platili už v lednu, stát by nás vysál natolik, že bychom si museli odepřít nejen nové oblečení, ale především jídlo, které nám během prvních tří měsíců v roce chutná nejlépe. Pak bychom si všichni mohli stoupnout před pražské Palladium a zadívat se na velkoplošnou obrazovku, na které bychom byli zobrazeni ve spodním prádle, stejně jako je to v pořadu Libora Šuly Nahá jsi krásná. Všichni bychom si mohli říci, že díky našemu státu jsme nazí krásní. A ještě bychom ušetřili!
Daně by se měly platit v lednu: aspoň bychom pak tolik nejedli a na jaře bychom byli krásně štíhlí.
