Již poněkolikáté (naposledy šlo o známého intelektuála Tomáše Řepku) se zde musím otevřeně zastat člověka, jehož novinářské hyeny od minulé soboty vláčejí bahnem a plivou po něm jedovaté sliny, přičemž mu nesahají ani po kotníky. Tentokrát jde o občana České republiky, čistokrevného árijce, heterosexuála a revolucionáře z listopadové Národní třídy Jaromíra Duška (neplést si s vegetariánským komikem Jaroslavem Duškem).
Jelikož se obávám, že pod tlakem lynče médií by mohl skončit jako přednosta ze Švejka, kterému telegrafista Jungwirth posílal výhrůžky, připojuji se k jeho obraně a veřejně se stavím bok po boku Duškova chrabrého soudruha, místopředsedy Svazu odborářů služeb a dopravy Jana Kadečky, kterého beru za slovo a souhlasím s ním v tom, že „teď jde o to, ten mediální obraz spravit“.
Všechno totiž samozřejmě bylo jinak. Jak zjistila RISka (Rejžkova informační služba), Jaromírovi přišlo v prvních měsících roku několik tisíc provokativních vyznání lásky od oněch čtyřprocentních zrůd, ovládajících nejen České dráhy, ale též Febiofest a možná i Hrad, jimž svého času moc slušel růžový trojúhelníček v převýchovných táborech, nebo jak jim starý dobrák Adolf říkal. Přikládám kopii jednoho z dopisů, který Dušek dostal:
„Jak jsi krásný, odboráři můj, holoubku bezúhonný, jak jsi krásný, vlasy tvé jsou jemné jak toaletní papír z expresu Košičan.
Jsi běloskvoucí i uvnitř rudý, významnější nad tisíce jiných.
Tvé líce jsou jak balzámový zákon. Zuby tvé jsou jako složenky finančního úřadu pravidelné, jež z bludiště eráru se vynořují a žádný po nich bohatý nezůstane.
Jako Paroubkovy sliby sladké jsou tvé rty, ústa tvá, půvabu plná. Kéž políbíš mě a dech tvého chřípí ať pošumavskou lokálkou voní. Vždyť lepší je tvé laskání než doživotní režijka.
Jak lahodný je tvůj hlas nad skřehotání nádražního rozhlasu, oznamujícího výluky a zpoždění.
Tvůj nos je jak libanonská věž, zkoumavě čichající smrady z restauračního jídelního vozu.
Jak dotek prstů tvých nás vzrušuje, jejž žádná kniha Petra Hájka nepředčí. Jak útlý pas Heleny Fibingerové tvá lýtka křehká jsou.
Křivky tvých boků jsou jak náhrdelníky omamných dat a vynálezců neplatných jízdních řádů.
Tvé břicho je mistrné dílo ze slonoviny, pažravostí ajznboňáků vykládané. Dva náměstci tví jsou jak dva koloušci, dvojčátka gazelí, která se v korupci pasou.
Příjemně voní tvé oleje, nejčistší Solvina – tvé jméno. Proto tě železničáři milují.
Můj milý je náš a my jsme jeho, on pase v odborech. Než rychlík dá se v běh, přiběhni, podoben Pendolinu či osobáku v Jizerských horách. Celý jsi krásný, kamaráde náš, poskvrny na tobě není.
Tví Gustáv a Petr P. S. Jaromíre, volej i v noci!“ Snad teď chápete, proč pan Dušek o homosexuálech řekl, co řekl, a přestanete se divit, že mu na mašině bouchnul kotel. A rozhodně není pravda, že před ním manželka doma radši uklízí kteroukoliv povalující se tužku.
