Jaroslav Vojta, herec zvláštní prosté citovosti

Další z cyklu České televize Příběhy slavných byl věnován herci Jaroslavu Vojtovi. Režisér Petr Lokaj má už za sebou několik medailonů, a ne špatných. Vojtův portrét účelně rozdělil na rovinu osobní a profesní. V té první zazněla řada milých a kultivovovaných vzpomínek potomků. Vté druhé se pak režisér snažil rehabilitovat Vojtu jako charakterního herce s širokým rejstříkem a vyvrátit tak obecnou představu o něm jako o herci jednoduchých rolí. Našel k tomu znalce z nejpovolanějších, teatrologa Jana Císaře, který jeho herectví popsal velice vynalézavě: „Hrál nelomené typy, ale i postavy hříšné, sveřepé, násilnické, sukovité, které měly zemitost i zvláštní citovou zakotvenost. Škoda že režisér nenechal Císařovu zasvěcenému komentáři ještě větší prostor. A také nemusel stále operovat s figurami jako loupežník v Drdových Hrátkách s čertem, které jsou sice známé z televize, ale když se hovoří o širokém rozpětí Vojtových rolí za Hilara, je to poněkud nepatřičné. O divadle v těchto dokumentech mají hovořit odborníci a režie by měla pečlivěji vybírat. Pak by totiž divák nemusel poslouchat zmatené výroky, že když nebyly pro starého Vojtu role, jezdil s ochotníky (zřejmě tedy v 60. letech?). Ve skutečnosti to bylo za 1. republiky a za války a u českého herectva nešlo o nic výjimečného, Vojtovo hostování v šumperském divadle v 60. letech s tím tedy věru nesouviselo. Chaotická datace souvisí i s nejvážnější výtkou – Jaroslav Vojta, narozený v roce 1888, zřejmě dle tvůrců žil v podivném politickém bezčasí. Jen v závěru zazněla drobná zmínka, že vyznával slovanskou vzájemnost, a byl tudíž zklamán ze sovětské okupace. Dokument má své kvality, ale v mnoha částech byl nevyrovnaný. Aspoň že za pamětníky situaci zachraňoval Luděk Munzar, který obstaral i výborný epilog.