Okolnosti puče z prosince 1981 zůstávají stále neobjasněné.
Seděli jsme před pěti lety proti sobě. V kanceláři, která měla v sobě armádní nádech, ostatně byla v budově, kterou vlastnila polská armáda. Wojciech Jaruzelski měl na ni jako bývalý první prezident demokratického Polska, jemuž otevřel cestu, právo.
Ani za stolem nesundal své proslavené černé brýle. Nenosil je proto, že by se mu to líbilo, ale protože musel. Zrak mu nenapravitelně poškodil pobyt v gulagu na sibiřských pláních Kazachstánu. Do vyhnanství byli Jaruzelski a jeho rodina, počítaná mezi šlechtu, posláni jako desítky tisíc podobných Poláků. Ve vyhnanství Jaruzelského otec zemřel a osmnáctiletý Wojciech se marně pokoušel dostat do Andersovy západní polské armády, s náborem do níž vyslovili Sověti po přepadu SSSR nacisty souhlas. Kdyby se to Jaruzelskému podařilo, zřejmě by v polských dějinách sehrál jinou roli, než k jaké ho předurčila služba v „sovětské“ polské První armádě. Jaruzelski v jejích řadách osvobozoval doutnající zbytky Varšavy a účastnil se i bitvy o Berlín. Definitivně se však ke komunistům přidal až po válce.
„Vždy jsem byl především voják. Polský voják,“ říkal mi tehdy Jaruzelski. Vyhlášení „stanného práva“, kterým se jako šéf jediné komunistickovojenské junty ve východním bloku zapsal v roce 1981 do dějin, nikoli jen polských, obhajoval rozhodně, ale zároveň s pokorou. „Stanné právo bylo zlem. Ale bylo zlem menším, byla to záchrana před mnohem tragičtější situací,“ říkal tehdy a skoro se urazil, když jsem ho srovnal s Pinochetem. Litoval, že před vyhlášením výjimečného stavu nedošlo k dohodě se Solidaritou, které však podle jeho slov nebylo možné předat moc. Což skutečně znělo logicky, v Moskvě stále vládl Leonid Brežněv. Ten samý Brežněv, který v roce 1968 jen při pouhém náznaku nepokoje, který zachvátil v roce 1981 Polsko, poslal tanky do Prahy. Jaruzelski o tom něco věděl, on sám polské armádě, druhé největší invazní síle, tehdy velel. A i za to se dokázal omluvit.
I tenkrát před pěti lety se ale držel své teze, že „stanným právem“, při jehož vyhlášení přišlo o život na sto Poláků, zabránil daleko většímu krveprolití, kterým by byla invaze vojsk Varšavské smlouvy do Polska. Invaze, během níž by polská armáda asi nezůstala v kasárnách a se Sověty by bojovala.
Teď však polský Institut paměti národa, který polarizuje polskou společnost ještě mnohem více než Žáčkův Ústav pro studium totalitních režimů, přišel s tvrzením, že Jaruzelski naopak Sověty o invazi do Polska žádal. A byl odmítnut.
Institut paměti národa, který byl založen za vlády bratří Kaczynských, je podezírán nikoli z amatérismu (který se asi nejvíce vyčítá Žáčkově ústavu), ale z ideologické zaujatosti. Z toho, že si z archivních dokumentů vybírá to, co se mu hodí, a interpretuje to tak, aby bylo splněno předem dané zadání: kulatý stůl byl komplot, Třetí republika podvod, Walesa agent, Kwasniewski nejen vysoký komunista, ale i donašeč, a Jaruzelski nezachránil Polsko před sovětskou invazí -naopak ji po Sovětech žádal.
Odpovědi a otázky Dokumenty, které zveřejnil v minulých dnech historik IPN Antoni Dudek, však na první pohled vypadají zcela důvěryhodně a obrací skutečně polské dějiny kolem vyhlášení stanného práva naruby. Zápisky sovětského generála Viktora Anoškina, pobočníka šéfa Varšavské smlouvy Viktora Kulikova, hovoří jasně. Jaruzelski žádal Sověty o pomoc a byl odmítnut. Nejdříve Kulikovem a pak i Kremlem.
Není to však záznam rozhovoru, magnetofonový pásek, ale jen zápisky svědka. Jaruzelski má navíc mnoho argumentů, proč by se mohlo jednat buď zcela o podvrh, nebo přinejmenším o posun významů z rozhovoru. Kulikov totiž podle něj byl jedním z „jestřábů“ v sovětském politbyru, jedním z těch, kteří později pokládali Jaruzelského, Gorbačova a další, kteří předali moc z rukou komunistů, za zrádce. Kulikov už v roce 1997 obvinil na konferenci ve Varšavě Jaruzelského, že si ve skutečnosti intervenci Sovětů přál. Důkaz se objevil až po dalších dvanácti letech. „Mě by zastřelili jako prvního, kdybych něco takového žádal,“ tvrdí ale Jaruzelski, jehož „cti polského vojáka“ se obvinění vážně dotklo.
Otázka, zda věřit sovětskému generálovi, nebo polskému pučistovi, zůstává otevřená. Ale i důkazy lze vyrobit. Sovětská KGB a její následníci sedící dnes v Kremlu v tom jsou mistři.
Co však skrývá generál Jaruzelski za svými tmavými brýlemi, to ví stále jen on sám.
O autorovi| LUBOŠ PALATA redaktor LN
