Lenka a David Nebeských se před čtyřmi lety rozhodli, že když už jsme vstoupili do Evropské unie, dopřejí svým dětem evropské vzdělání. Se syny Markem (11) a Davidem (15), kterým bylo tehdy sedm a jedenáct, se přestěhovali na čas do jižní Anglie a našli jim tam školu.
„Klukům se ve skutečnosti moc nechtělo, měli doma v Česku kamarády,“ připouštějí. „Ale nakonec jsme je umluvili.“
Pro pobyt si vytipovali město Hastings, které je u moře, ale přitom tam není přemrštěně draho. Najali si tu byt a připojili se na internet, jehož prostřednictvím David podniká. Doma v Česku provozoval onlinový hudební obchod, v Anglii se pustil do internetového prodeje knih. A rodinu tím zvládl uživit.
Doma odklad, v cizině rovnou do třetí třídy Školu vybrali katolickou nejen proto, že jsou sami katolíci, ale i kvůli její dobré pověsti. Zařazení dětí ale rodiče poněkud překvapilo. V Anglii se totiž řídí výhradně věkem, a tak starší Daniel, který by doma nastupoval pátou třídu, byl zapsán do šesté a sedmiletý Marek šel namísto do první třídy, kterou ještě nevyzkoušel, rovnou do třetí.
Vlastně to byl trochu paradox. Rok předtím bylo Markovi šest v červnu a doma v Česku se maminka bála, že by byl mezi dříve narozenými spolužáky trochu ztracený, takže mu vyjednala odklad. V Anglii ale děti nastupují do školy už v pěti, a mnozí dokonce ve čtyřech letech. (Školka je drahá, proč nejít přímo do školy?) Sedmiletí jsou prostě třeťáci, a tak Marek musel začít školní docházku třetí třídou.
„Ptali jsme se, jestli nevadí, že neumí nejen anglicky, ale že neumí ani číst a psát. Ve škole však odpovídali, že to nebude žádný problém. Že mu dají asistentku,“ vzpomíná matka.
Dali. A Marek zvládl v prvním roce nejen angličtinu, ale i čtení a psaní ve dvou jazycích. Když přišel ze školy, čekala ho totiž matka, stejně jako jeho staršího bratra, každý den ještě s lekcí v češtině. Aby mohli chlapci složit jednou za rok zkoušky i na české škole.
Rodina Nebeských nebyla rozhodnuta, na jak dlouho přesídlí do Anglie, rozhodovala se průběžně. Po roce měli pocit, že na dokonalé zvládnutí jazyka to klukům ještě nestačí. Pak si přečetli výsledky jakéhosi průzkumu, který říkal, že k tomu, aby se člověk s jazykem opravdu sžil, potřebuje pět let. Děti to sice táhlo pořád domů, ale nakonec vydrželi aspoň čtyři roky.
O prospěšnosti svého rozhodnutí Nebeských nepochybují. „Udělali bychom to znovu,“ shodují se. A to přesto, že se staršímu synovi po návratu nepodařilo udělat přestupovou zkoušku na gymnázium a musel nastoupit do deváté třídy základní školy. „Mohla za to matematika,“ konstatují rodiče a dovozují, že nároky českého gymnázia byly zjevně vyšší než nároky anglické školy, byť prestižní.
Daniel se tak v Česku dostal do ležérnějšího kolektivu, kde se trojka z testu považuje za bohatě dostačující, a rodiče mají trochu starost, aby to nepoznamenalo jeho ambice. Z češtiny nosí prý jedničky spíše on než ostatní. Zároveň ale David a Lenka připouštějí, že škola, s níž mají zkušenost, nepředstavuje v Anglii standard. Zejména pokud jde o disciplínu na druhém stupni.
Někteří čeští rodiče, kteří posílali své děti do běžných veřejných škol, mají totiž k jejich úrovni výhrady. „Zatímco tam, kam chodil Daniel, se vyžadovala kázeň a mobily se odevzdávaly povinně ve vrátnici, syn jedněch známých, který chodil do běžné veřejné školy, vyprávěl, jak učitel po jeho anglickém spolužákovi něco chtěl, on vyndal z tašky mobil a nahlas hlásil rodičům, že ho kantor buzeruje.“ Na rodinu Nebeských ale udělalo anglické školství spíš dobrý dojem. Už jenom to, že se učitelé zpočátku ptali nikoliv na to, proč tohle nebo ono české děti neznají, ale jestli se u nich cítí dobře. „Is he happy?“ byla prý jejich nejčastější otázka.
Místo poznámek jsme dostávali pohlednice s pochvalami Líbilo se jim, že dítě, které je v něčem pozadu, dostane individuální podporu nebo podporu v malé skupince. „Školský úřad si dal dokonce práci a našemu staršímu synovi zajistil i nárazovou asistenci Češky provdané v Británii. Ta mu zpočátku pomáhala překládat například zadání ze science neboli chemie, fyziky a biologie.“
Lenka Nebeská oceňuje i pozdější začátek vyučování v devět hodin. Pravda, ve škole jsou pak děti až do čtvrt na čtyři. Mezi tím však mají delší přestávky, kdy chodí před školu, přičemž je nehlídají vyučující, ale k tomu určení zaměstnanci. Na prvním stupni dostávají děti domácí úkol jen jednou týdně. Naopak na druhém stupni bylo zatížení žáků podstatně vyšší. Předpokládalo se, že stráví nad domácí přípravou tak půl druhé hodiny denně. Koordinace mezi učiteli však fungovala dokonale, ke kumulacím nikdy nedocházelo.
Na prvním stupni nepotřebovali žáci podle Lenky Nebeské žádnou tašku. Do školy si totiž nosily jenom tužku, ostatní bylo k dispozici na místě. Rodina Nebeských také nezažila poznámky do žákovské: „Naopak, domů se posílají pochvaly, a to třeba pomocí pohlednic adresovaných rodičům.“ Nepatřičné chování se řeší tím, že se dítě pošle na hanbu, v závažnějším případě dokonce do ředitelny. Na druhém stupni se pak „trestá“ prospěšnými pracemi. Kdo udělá přestupek, musí třeba po jídle utárat stoly.
Žáci se nemotivují známkami (hodnocení je slovní), mohou ale získávat body, a to nejen pro sebe. Často totiž pracují v týmech.
Daniel a Marek jsou po čtyřech letech zase doma. Starší je v devítce, mladší, který by v Anglii nastupoval do sedmé třídy, je v Česku v páté jako jeho místní vrstevníci. Rodiče ho v Praze poslali do waldorfské školy, protože věří, že volnější režim a slovní hodnocení mu usnadní přechod.
Znamená to, že stěhování ze země do země má přece jen svá úskalí, kterých by si měli být eventuální následovníci vědomi?
Pokračování na straně 26
Dokončení ze strany 25
Na to, aby vyjmenovali vedle výhod i nevýhody, je podle Lenky a Davida Nebeských ještě brzy. Zatím se jim zdá například skutečnost, že starší syn si kromě matematiky musí doplnit také třeba české názvosloví v chemii (ný, natý, itý, ičitý... v Anglii opravdu nemají), oproti perfektní znalosti angličtiny nicotné.
Pokud jde o matematiku, v Hastingsu se některé věci, jako třeba ruční dělení velkými čísly, ukazovaly, ale nijak zvlášť netrénovaly (máme přece kalkulačky), u nás ano. Také algebraické výrazy bývají jednodušší než v Česku, ale není to vlastně dobře?
Trochu se plete písmo, v Anglii píšou tiskacím Jsou ale i další rozdíly, které nelze hodnotit jednoznačně. Daniel se v Anglii učil dva cizí jazyky, němčinu a francouzštinu. Kdybyste mu řekli, aby něco časoval, nebo aby použil příčestí minulé, asi by nevěděl, co máte na mysli. „Tam se prostě neučí stylem gramatika plus slovíčka jako u nás,“ vysvětluje Lenka Nebeská. „Žáci se učí rovnou celé věty.“ Je to méně stresující, ale výsledek prý není zásadně jiný, než bývá u nás.
Jediné, s čím má sem tam problém mladší syn, je psaní. V Anglii se totiž neučí naše jednotahové psací písmo, které s ním v českém jazyce trénovala doma maminka, ale píše se tiskacím, jež se později trochu propojuje. Dodnes se mu to prý plete a občas má v sešitě jeden odstavec psacím a druhý tiskacím. (Mimochodem o přizpůsobení českého psacího písma evropským a světovým trendům už se u nás uvažuje.) Zato anglicky Marek mluví, jako by se v Anglii narodil.
***
Jak to vidí děti Když se Daniela a Marka zeptáte, jestli se jim víc líbí v Česku, nebo v Anglii, odpovídají bez zaváhání, že v Česku. Mají tu prý víc kamarádů, každý svůj pokoj (v Anglii si rodina pronajímala byt, doma má domek) a přece jenom rodný jazyk je rodný jazyk, připouštějí. Skutečné výhrady měli ale v Hastingsu jen ke školním obědům, které nebyly podle jejich chuti, i když stály dvě libry (60 korun), a k povinným školním uniformám. Zejména pak ke kravatám a povinně upnutým límečkům.
Bez uniformy se prý mohlo přijít do třídy, jen když škola takovou možnost výjimečně vyhlásila. To bylo ale vždycky jen na jeden jediný den, a ještě musel každý přinést do školní kasičky libru. Žáci a studenti, kteří strávili delší dobu pobytem v zahraničí, si občas stěžují, že se těžko znovu sžívají s novým kolektivem spolužáků doma. Zdá se však, že to není problém bratrů Nebeských. Ze školy se vracejí evidentně v pohodě, a dokonce si pochvalují obědy ve školní jídelně.
