K článku s názvem Filharmonie opět bez šéfa (LN 1. 9.) mi dovolte krátkou poznámku.
Zavzpomínáme-li na slavné doby České filharmonie, mluvíme o éře Talichově, Ančerlově, Neumannově. Tyto dirigentské osobnosti chápeme jako opravdové šéfy orchestru, který pod jejich vedením dosahoval světové umělecké úrovně. Za těchto hvězdných dob přirozeně existovali i ředitelé, kteří se starali o chod orchestru a obětavě snímali ze šéfů co nejvíc povinností, které s jejich uměleckými úkoly přímo nesouvisely. Tito ředitelé však zůstávali v pozadí a hudbymilovná veřejnost o nich příliš nevěděla.
Považuji takový stav za normální. V čele Berlínských či Vídeňských filharmoniků stojí či stáli Karajan, Abbado, Rattle, kteří spoluvytvářejí uměleckou úroveň a pověst orchestru. O administrativních šéfech se prakticky nedozvíte.
Z různých mediálních kreací však vyvstává dojem, že u České filharmonie je nejdůležitější osobou její ředitel, zatímco šéfdirigent je téměř utajen a jeho působení není na hře orchestru znát.
Tato neblahá deformace je, domnívám se, jedním z nejvážnějších důvodů, proč filharmonie v současnosti nedosahuje takové umělecké úrovně, na jakou jsme u ní zvyklí.
Chce-li ministerstvo kultury opravdu zacházet s Českou filharmonií jako s rodinným stříbrem, mělo by tuto deformaci co nejdříve odstranit. Ekonomická prosperita orchestru je sice velmi důležitá, ale nemůže jí být dosaženo bez opravdového šéfa, tzn. šéfdirigenta, opravdové umělecké osobnosti, která by s orchestrem soustavně pracovala s cílem vrátit filharmonii tam, kam patří, tedy na evropskou uměleckou úroveň.
***
Ekonomické prosperity orchestru nelze dosáhnout bez opravdové umělecké osobnosti
O autorovi| Vojtěch Vojtěch, architekt
