Nepatřím zrovna mezi jazykové puristy nebo staromilce, ale na některé módní vlny výraziv zaplavujících současnou češtinu jsem mírně řečeno alergická. Donedávna jsem si přitom namlouvala, že budu-li dostatečně ostražitá, dokážu se jejich útoku vyhnout. Stačí přece nesledovat především „zábavné“ pořady na televizních kanálech, o reality a talk show ani nemluvě, neposlouchat vysílání většiny rozhlasových stanic, mít se na pozoru před reklamou a nepouštět se do hovoru s cizími, podezřele družnými lidmi (což mi ostatně doma doporučovali už odmalička).
Vinotéku jsem považovala za naprosto bezpečné prostředí. (Neuvědomila jsem si, že pití vína začalo být in.) Tak jsem se tuhle nic netušíc zasnila u regálu plného přívětivých etiket se dvěma láhvemi ušlechtilého moku v rukou, když tu se mi za zády ozvalo: „Jděte do šablísu.“ Nejdřív jsem se lekla, div jsem Chablis neupustila na podlahu, pak mi projelo hlavou: No co si to ta prodavačka dovoluje? Až po chvíli mi došlo, že je to rada a asi dobře míněná. Nejspíš jsem se nezatvářila moc přesvědčeně, protože ta dobrá žena se mi spiklenecky svěřila, že ona na něm poslední dobou děsně ujíždí. Na šablísu do šablísu? Ani moje následující mimika ji neuspokojila, a tak pokračovala: „Nebo co tahle šedá burgunda? Na tý zas ulítává moje kolegyňka.“ Můj problém je, že si hned v duchu vizualizuju všechno, co slyším. Takže jsem si představila kolegyňku jako nějakou Mary Poppinsovou, s láhví burgundy místo deštníku. V rychlosti jsem zakoupila famózní a luxusní prosecco, které jsem sice původně nechtěla, na kterém ale, pokud je mi známo, zatím nikdo neujíždí ani neulítává, a hnala jsem se ke dveřím. „Mějte pěkný den,“ zasadila mi prodavačka poslední ránu. To si pište, že ho budu mít!
Než cizinec studující češtinu odhalí dvojí význam některých sloves pohybu, musí mít dojem, že jsme nesmírně dynamický a otevřený národ. Skoro každý Čech na něčem ujíždí, ulítává nebo v něčem jednoduše jede. Dřív byly tyto výrazy, použité v přeneseném smyslu, spjaty se světem narkomanů a zločinců a jezdilo se leda tak v heráku nebo ve špinavejch kšeftech, dneska už jede kdokoli v čemkoli. Docela malé děti nevyjímaje! Tuhle jsem jela v autobusu a slyšela tam jednu paní říkat, že její syn jede v Bořku Stavitelovi. A zatímco dříve své úlety všichni spíš tajili, dneska se jimi kdekdo chlubí. A vypadá to, že ulítávat se dá úplně na všem. Od tělového mléka, přes boty, čokoládu, krváky, popinu či barbíny až třeba po rokoko. A jedna „celebrita“ údajně ulítává dokonce na pórku na másle! To musí být síla!
Znepokojeně sleduju, jak se všechny tyhle „úlety a jízdy“, poté co dobyly mluvené slovo, začínají roztahovat i v písemné podobě jazyka. Co když přijde doba, kdy se dočtu, že Don Quijote ujížděl nejen na Rosinantě, ale taky na triviálním čtivu, na kterém ostatně ulítávala taky paní Bovaryová, a že kdyby šel Oněgin do Taťány hned na začátku, hodil by se tutově do pohody. Možná je to boj s větrnými mlýny, ale jediné, co může překladatel udělat, je stát se závorou nebo spíš filtrem, přes který to rádoby ujeté, husté a cool výrazivo neprojde automaticky, ale jen záměrně a s mírou.
Pořád musím myslet na radu té prodavačky: Jděte do šablísu. To není marný nápad. Počasí sice není ideální, ale šla bych pomalu, rozhodně bych v ničem nejela. Pojďte taky! A jestli se vám nechce do šablísu, můžete jít třeba do božolé (i když je to prý už děsně out), nebo někam blíž, možností je habaděj. Hlavně prosím pěkně nechoďte do krabičáku, to je totiž konečná.
Musíme se jevit jako velice dynamický a otevřený národ. Skoro každý Čech na něčem ujíždí, ulítává nebo v něčem jede.
O autorovi| Alice Flemrová, překladatelka
