S trochou nadsázky by se dalo říci, že někdy až hysterické diskuse o úpadku americké moci jsou staré jako americká hegemonie sama. A není bez zajímavosti, že s touto tezí v bezkonkurenčně nejrozpracovanějších, nejinspirativnějších a nejpromyšlenějších podobách opakovaně přicházejí sami Američané. Naopak nejrůznější zapřisáhlí kritici Spojených států a proroci neodvratného konce americké moci si pro pravidelné doplňování své munice bezostyšně půjčují myšlenky vzniklé na špičkových amerických univerzitách a ve zdejších think-tancích. Tak kupříkladu rétorika Usámy bin Ládina poslední dobou stále více připomíná amerického levicového profesora Noama Chomského, když se na videonahrávkách natáčených kdesi na afghánsko-pákistánském pohraničí zasvěceně pouští do takových témat, jako jsou příčiny a dopady globálního oteplování, globálních nerovností nebo světové finanční krize (ostatně na Noama Chomského se přímo odvolávají třeba íránské středoškolské učebnice).
Dalším pilným „plagiátorem“ amerických autorů je například bývalý expert KGB, současný profesor Ruské diplomatické akademie a miláček Kremlu Igor Panarin. Jeho stále dokola opakované predikce o morální degeneraci, nezvládnuté imigraci a blížícím se rozpadu Spojených států jakoby opsané z díla pozdního Samuela P. Huntingtona mají jen tu slabinu, že se zatím nikdy nenaplnily (například na tento červen až červenec 2010 byl ohlášen vysoce pravděpodobný rozpad USA na šest celků a přechod Aljašky pod ruskou správu), což ovšem nebrání tomu, aby byl zas a znovu zván do státem kontrolovaných médií. Šok ze Sputniku To, že Amerika skončila, brali mnozí jako hotovou věc poté, co Sovětský svaz v roce 1957 vypustil na oběžnou dráhu první Sputnik (tzv. „šok ze Sputniku“ a následná přehnaně sebekritická reflexe institucí USA). Zděšení ve Spojených státech opětovně zavládlo v 70. letech 20. století v souvislosti s ropnou krizí a zejména ekonomickým nástupem poválečně zrekonstruované západní Evropy. Obdobná situace se pak opakovala znovu v 80. letech, když se tváří v tvář „japonskému zázraku“ zdálo, že Americe tentokrát už skutečně definitivně ujel vlak. Současný úpadek Ameriky je pak nekonečně diskutován v souvislosti s ekonomickým a politickým nástupem nezápadního světa, zejména Číny a Indie. Pohledy se však naprosto různí co do příčin, tempa, a dokonce i hodnocení tohoto vývoje.
Nedávno zesnulý harvardský politolog S. P. Huntington ve své poslední knize Kam kráčíš, Ameriko? s podtitulem Krize americké identity (2004) vidí pohledem konzervativce hlavní příčinu těžkostí Spojených států v nezvládnuté integraci hispánských imigrantů, diskreditaci vlastenectví a rozpouštění specifické americké národní identity (založené na anglo-protestantské kultuře prvních osadníků). Kromě vnější konfuciánsko-islámské hrozby či rizika zničujícího globálního konfliktu vzniklého eskalací některého z četných lokálních ohnisek napětí v kritických oblastech tzv. civilizačních zlomů předestřeného ve starší práci o střetu civilizací tedy autor identifikuje hromadící se problémy a hrozby přímo na americké půdě. Jestliže tak v analýzách z 90. let 20. století, varujících před střetem civilizací, představuje problém mírové soužití odlišných kultur (civilizací) ve světovém měřítku, v závěru své kariéry autor předkládá konzervativně laděnou kritiku multikulturní současnosti samotných Spojených států.
Konec staré dobré Ameriky Stará dobrá Amerika už prostě není, co bývala, její síla je přitom nahlodávána hlavně zevnitř. Vyzyvateli a konkurenty dosud dominující anglo-protestantské kultury a národní jednoty jsou jednak multikulturalisty povzbuzované identity subnacionální, například rasové, genderové, etnické nebo náboženské menšiny. Dále identity transnacionální, které reprezentují zejména celosvětově mobilní a pohádkově bohaté kosmopolitní elity stále více odcizené středním vrstvám americké společnosti. A také duální identitou trvale disponující diaspory imigrantů z rozvojových zemí, kteří se v USA nikdy zcela neintegrují a neméně intenzivně jako globální elity využívají výhod a propojenosti obou světů, pročež je lze považovat za jedny z největších vítězů globalizace.
Huntingtonovi ale dělá největší starost nekalá konkurence cizích identit „roztahujících se“ v Novém světě. Ty jsou v jeho pojetí reprezentovány hordami bídně asimilovaných imigrantů z Latinské Ameriky. Jejich nezadržitelný příliv pak hrozí vyústit v jazykové a geografické rozštěpení země po vzoru Kanady či Belgie a v paralyzující sociální konflikt nahrazující historické třenice bílé a černé Ameriky.
Zatímco je tedy S. P. Huntington v práci Střet civilizací „fascinován“ především muslimy a islámem, ve své poslední práci spatřuje „smrtelnou hrozbu“ především v Hispáncích a v údajně historicky naprosto bezprecedentním vzorci migrace z Latinské Ameriky. Přitom evropskému čtenáři předkládané argumenty nápadně rezonují se zdejšími konzervativně laděnými kritikami imigrace z převážně muslimských zemí. Geografická blízkost extrémního blahobytu a chudoby a následné nezadržitelné migrační tlaky například slibují vyústit v historicky bezprecedentní demografickou změnu USA, přičemž počet Hispánců již dnes přesáhl počty černochů. Dlouhodobá kontinuita imigrace také údajně zabraňuje postupné jasné převaze druhé a třetí generace v komunitách přistěhovalců a následné kulturní a jazykové integraci do majoritní společnosti dle logiky donedávna fungujícího třígeneračního modelu amerikanizace. K tomu přispívá i jazyková a etnická homogenita současné imigrační vlny s naprosto dominujícími španělsky hovořícími Hispánci (tvoří 50 % imigrantů, Číňané na druhém místě 5 %).
K zadrhnutí osvědčeného mechanismu amerikanizace pak podle Huntingtona přispívá také výrazná regionální koncentrace a segregace imigrantů (Kalifornie, Florida, určité městské čtvrti, kde si lze celý život vystačit se španělštinou) nebo třeba nedostatečná (auto)selektivita imigrantů, kdy se dnes do USA díky levným letenkám a větší informovanosti vydává daleko širší segment populací než dříve, kdy šlo pouze o ty nejpodnikavější a nejschopnější s lepšími předpoklady lépe se přizpůsobit a integrovat (viz americký bonmot „Evropané jsou Američané, kterým se nechtělo riskovat plavbu přes oceán“).
Kromě masovosti ilegality ale Huntington dále varuje i před nekompatibilními hodnotami Hispánců, které vyvěrají z jeho spekulativního konstruktu „mexicko-španělskoindiánsko-katolické kultury“ (např. lenost, pasivita, komunalismus, nízká hodnota vzdělání atd.). Více než politováníhodná je dle harvardského profesora také z historického pohledu netypická absence významných vnějších ozbrojených konfliktů. Služba v armádě je totiž chápaná jako nejrychlejší cesta k amerikanizaci, vnější ohrožení pak jako nezbytný mechanismus národní jednoty. Lék proti hrozícímu rozpadu amerického národa pak autor hledá nejen v identifikaci permanentní vnější hrozby v podobě militantního islámu, ale také v obratu k protestantskému náboženství, jež chápe jako zdroj tzv. americké výjimečnosti.
Naopak guru teorie světového systému a amerických levicových intelektuálů Immanuel Wallerstein si jako historický sociolog libuje v rozmáchlém rozboru dlouhodobých trendů modelujících podobu kapitalistického světosystému (ten začal vznikat v 15. století). Jeho vývoj pak ovlivňuje Spojené státy, které jako hegemon stojí od konce druhé světové války v jeho jádru a nejvíce profitují z jeho fungování. Problémem Ameriky je, že se tento systém založený na akumulaci kapitálu a produkci stále větších zisků koncentrovaných v jeho centru hroutí.
Zaprvé celosvětově roste podíl mzdových nákladů na celkových výrobních nákladech (to se nejprve týká jednotlivých odvětví či regionů, dnes téměř celého světa). Pracovní síla organizovaná v odborech a stále častěji podpořená i demokratickými institucemi získává v dlouhodobém historickém konfliktu postupně navrch nad zaměstnavateli a kapitalistickými vykořisťovateli. Dosavadní osvědčená taktika přesouvat se s nesnesitelnou lehkostí po světě za levnou a disciplinovanou pracovní silou ochotnou pracovat více než dvanáct hodin denně za pár dolarů totiž přestává fungovat. Množství převážně rurálních regionů s nenáročnými, neorganizovanými a prácechtivými, čerstvě urbanizovanými vesničany se snižuje a druhá generace dělníků v rozvojových zemích je k velkému údivu šéfů vlád i korporací o poznání asertivnější než jejich rodiče.
Vlivem postupující celosvětové urbanizace, odborové organizace a růstu mezd mají dle Wallersteina zóny nízkých nákladů do pětadvaceti let zaniknout zcela (tento pohled potvrzuje vlna nepokojů 150 milionů čínských dělníků a raketový nárůst mezd nadnárodních podniků v Číně, které vážně uvažují o přesunu do Vietnamu). Zadruhé akumulace nekonečných zisků pomalu dosáhla také svých ekologických mezí. Množství zdrojů, zemědělskou půdou počínaje a vodou nebo ropou konče, je omezené a jejich cena roste. Stále nákladnějším špásem promítajícím se do výrobních nákladů je i likvidace odpadů a znečištění, se kterým se dříve firmy nemusely vůbec zatěžovat nebo ho prostě exportovaly do méně rozvinutých zemí.
Zatřetí vlivem postupné demokratizace dochází k celosvětovému šíření sociálních států, a tedy i rostoucí míry přerozdělování a zdanění ekonomických aktivit. Lidé po celém světě požadují vzdělávací, zdravotnické, penzijní a sociální systémy. Jedinou alternativou k těmto požadavkům je politická nestabilita, takže se vlády dle Wallersteina pokoušejí více zdanit také zisky vygenerované firmami a korporacemi (tato tvrzení však jindy faktograficky pečlivý autor nápadně nedokládá žádnými statistikami, podle nichž čisté zisky nadnárodních korporací v posledních dvou dekádách naopak spíše závratně rostou). Úpadek americké moci daný sníženou schopností dále koncentrovat kapitál a zisk v centru kapitalistického světosystému, jímž jsou Spojené státy, se pak dle autora jestřábi v administrativě G. Bushe snažili zastavit ráznými vojenskými dobrodružstvími v Afghánistánu a Iráku. To však jen urychlilo další pád hegemona. Síla amerických univerzit Jeden z nejžádanějších amerických liberálních politologů současnosti Fareed Zakaria však má pro Američany v knize Postamerický svět (2008) o poznání přívětivější zprávy než temný konzervativec S. P. Huntington, který už Ameriku na stará kolena jakoby nepoznává, nebo rozpory kapitalismu rozpolcený neomarxista E. Wallerstein, který sám pořádně neví, zda se má z úpadku americké moci radovat, nebo se ho má spíše obávat.
Úpadek americké moci je v pojetí Zakarii pouze relativní, a navíc jen velmi pozvolný. Je daný zejména tím, že zbytek světa začal dělat to samé – a mnohdy i o něco lépe –, co Amerika s úspěchem provozuje dlouhá desetiletí. Spojené státy ale dnes rozhodně nepřipomínají Velkou Británii konce 19. století, kdy se začala definitivně poroučet ze světového výslunní globální supervelmoci. Americká ekonomika je od roku 1880 silnější než všichni konkurenti, v posledních sto letech si stále udržuje úctyhodný čtvrtinový podíl na světovém hospodářském výkonu. Donekonečna přetřásaný ekonomický nástup Číny a dalších rozvojových zemí je sice realitou, skutečností však zůstává, že tyto země v řetězci globální dělby práce obstarávají úkony a operace s nejnižší přidanou hodnotou, takže z finální ceny prodaného produktu do těchto zemí putuje nejméně. Na solidní ekonomické moci pak stojí moc vojenská. Spojené státy vydávající na zbrojení tolik, kolik zbytek světa dohromady, proto zůstanou ještě dlouho také bezkonkurenční vojenskou supervelmocí.
Tajemství amerického úspěchu a vitality Fareed Zakaria, jenž sám jakožto indickomuslimský imigrant ztělesňuje americký sen, spatřuje poněkud biograficky ve vzdělávacím systému a imigrační dynamice Spojených států. Dlouhodobě nejkonkurenceschopnějším oborem celých USA jsou zdejší univerzity. Američané na vysoké školství vynakládají kolem 2,6 % HDP, například Evropa pouze 1,2 %. Ve výsledku míří třetina všech v cizině studujících vysokoškoláků do USA, což dále dynamizuje univerzity a akademickou komunitu. Zatímco Spojené státy reprezentují pouze necelých pět procent světové populace, jejich zastoupení mezi špičkovými světovými univerzitami je přibližně poloviční. Základní školství se sice potýká o obrovskými problémy v podobě závratných nerovností, nicméně všude se učí kreativitě, kritickému myšlení, podnikavosti, individuální soutěživosti vyvažované týmovou prací a kooperací a také umění překonávat neúspěchy.
Ve srovnání se všemi známými historickými velmocemi i současnými konkurenty a vyzyvateli USA je Nový svět naprosto ojedinělý také z hlediska demografických charakteristik. Zatímco demografické prognózy stárnoucí Evropě, která ještě ke všemu nedokáže masově integrovat přistěhovalce, nevěští nic dobrého, Amerika se sice bude také potýkat se stejnými trendy, avšak v daleko méně dramatické podobě. A to ani Evropu nepostihl takový kolaps jako demografickou strukturou tragické země amerických vyzyvatelů (Japonsko, Jižní Korea nebo Čína potýkající se s následky politiky jednoho dítěte), které jsou velmi uzavřené a bez jakýchkoliv zkušeností s masovější imigrací a integrací přistěhovalců.
Ačkoliv tedy dochází k vzestupu ekonomické a politické moci nezápadních zemí a také vlivu nestátních aktérů (nevládní organizace, teroristické skupiny, organizovaný zločin), takže USA musí brát rostoucí ohledy a lépe komunikovat s ostatními, v brzké době žádná supervelmoc Ameriku nenahradí, a ta si i nadále zachová svou privilegovanou pozici ve stále pluralitnějším mezinárodním systému.
***
BIBLIOGRAFIE Postamerický svět
Fareed Zakaria V překladu Stanislava Tumise vydalo nakladatelství Academia, Praha 2010.
249 stran.
Úpadek americké moci.
USA v chaotickém světě
Immanuel Wallerstein V překladu Rudolfa Převrátila vydalo Sociologické nakladatelství, Praha 2005.
286 stran.
Kam kráčíš, Ameriko?
Krize americké identity
Samuel P. Huntingon V překladu Radovana Baroše vydalo nakladatelství Rybka Publishers, Praha 2005. 419 stran.
Podle liberálního politologa Fareeda Zakarii, jehož nejnovější kniha vychází v českém překladu, je úpadek americké moci pouze relativní. Jeho příčina tkví v tom, že zbytek světa začal dělat to, co Amerika s úspěchem činí po dlouhá desetiletí.
Zatímco demografické prognózy stárnoucí Evropě, která ještě ke všemu nedokáže masově integrovat přistěhovalce, nevěští nic dobrého, Amerika se sice bude také potýkat se stejnými trendy, avšak v daleko méně dramatické podobě
O autorovi| Karel Černý sociolog, Autor (* 1980) je doktorandem sociologie na Filozofické fakultě UK
