Z reformy nezbylo téměř nic, jedinou možností je dohoda o změně volebního systému a volby
KOMENTÁŘ
Bylo by správné, kdyby ta reforma, která vlastně ani reformou není, neprošla. Stalo by se to, před čím varoval ministr Petr Nečas - padla by vláda, ale i to by bylo lepší, než dál pokračovat v této agonii, kde se jen málo aktérů chová rozumně a ctnostně. Navíc vláda nemusí padnout okamžitě a může stihnout udělat ještě něco důležitějšího - změnit volební systém tak, aby vláda, která vzejde z příštích voleb, mohla nějaké změny provést.
Zmrzlíci, dítě a gramofon
Reforma je ze své podstaty změnou celku. To, co se odehrává v posledních měsících a zejména dnech, je však zbytečný souboj parcialit, což ve svém důsledku znehodnocuje reformní úsilí a z reformy dělá vyprázdněný pojem. Pokud kompromis, který se narýsoval projde, vyvolá to falešný dojem, že reforma je hotova a jakékoli následné prosazování nutných změn bude těžší. Jako by všichni zapomněli na to, že když se dělá hlubší změna, není možné, aby na ní v krátkodobém horizontu vydělali všichni. Nejde to, i když se politici zleva doprava či partička odborářů ze Žižkova zamrzlých na přelomu 19. a 20. století tváří, že to jde.
A tak poslanec Vlastimil Tlustý a spol. připomínají dítě, které se rozhodlo, že pokud mu rodiče nekoupí tašku se Shrekem, nenastoupí do školy, poslanec Ludvík Hovorka gramofon, který se nedá vypnout, a sociální demokraté lidi s amnézií, kteří zapomněli, jaké to je vládnout a že jednou vládnout zase budou, a každý den je pro ně příležitostí si zakřičet. Takže z té bídy jasně vyčnívá premiér Topolánek, který ukazuje, že má trpělivost a je schopen dosahovat kompromisu s naprosto různými hráči. Samozřejmě, reformu to rozcupovalo na kusy, ale jeho přístup je nečekaný.
Dosti férově hrají i zelení, kteří si nepřisuzují větší roli, než jim přísluší, a jsou schopni se chovat konstruktivně. Zkrátka a jednoduše, státníka by člověk musel hledat s lupou, zatímco křiklounů je kolem jako na fotbale.
Jistě, pokud někdo provádí rozsáhlejší změny, nemůže se zavděčit všem a dokonce mu to může zlomit vaz. Stačí se podívat na Slovensko, kde si premiér Robert Fico užívá toho, co udělal jeho předchůdce Mikuláš Dzurinda, a aniž by hnul prstem, slovenská ekonomika roste a všichni občané se začínají mít lépe. Jak jednoduchá matematika. A není k tomu zapotřebí vymýšlet nesmyslné slogany typu „promyšlená permanentní reforma“ (což je hloupost už minimálně proto, že nepočítá s rolí náhody, jejímž vlivem nic permanentního nemůže být nikdy dopředu domyšlené).
Premiér Topolánek by měl čestně hodit ručník do ringu, vzdát snahu o reformu a pokusit se o domluvu se sociálními demokraty na změně volebního systému a předčasných volbách. Rozumné by bylo, kdyby volby proběhly příští rok na jaře a do té doby by se odvolil prezident, provedly nejnutnější fiskální úpravy a rovněž změna volebního systému. To by plně stačilo. Větší reforma veřejných financí by musela počkat. Faktem ale je, že bude muset počkat tak jako tak, protože zatímco se všichni hádají o daňové detaily, třeba problém schodku vyřešen zdaleka není.
Volební systém je důležitý, protože určuje nejenom podobu systému stranického, ale obecně i vládnutí. Volba je vždy mezi dvěma limitami - větším zastoupením a větší efektivitou, přičemž každá cesta, jak se k nim přiblížit, má své nevýhody. Možností, jak systém upravit, je řada. Od minimální změny, kterou by bylo ubrání či přidání poslance, aby tak byl lichý počet křesel ve sněmovně (což stabilitu zdaleka nezaručí), přes „odměnu“ pro vítěze ve formě třeba deseti mandátů automaticky navíc, až po radikálnější zásahy, které však vyžadují změnu ústavy a větší konsenzus (změna systému na smíšený či většinový, což by se muselo svázat i s reformou Senátu a popřípadě volbou prezidenta atd.).
Na čem záleží? Na pravidlech!
Nový volební systém by však neměli vymýšlet politici. Obvyklým problémem v takovém případě je totiž to, že ta či ona strana (nebo i strany, viz pokus ODS a ČSSD z konce 90. let) si „ušije“ systém na míru a doufá, že ji bude dlouhodobě pomáhat k vítězství. Volební systém by však měl zajišťovat stabilitu, a ne být předmětem neustálých změn. Zřejmě nejlepší by bylo, pokud by byla vytvořena skupina nezávislých expertů (politologů, právníků a sociologů, což může být pěkně třaskavá směs, ale co se dá dělat) a ta by během přesně stanovené doby připravila několik návrhů na změnu systému. A politici by si potom vybrali.
Důležité je, aby byla od počátku přesně stanovená pravidla, včetně harmonogramu, a ta se dodržovala. Toto by byl samozřejmě ideální stav. Když ale člověk sleduje to, co se odehrává od voleb a rapování kolem reformy veřejných financí, musí ho zákonitě přepadnout skepse. Přesto, naděje umírá poslední a třeba i křiklouni mohou překvapit.
Premiér Topolánek ukazuje, že má trpělivost a je schopen dosahovat kompromisu s naprosto různými hráči. Samozřejmě, reformu to rozcupovalo na kusy, ale jeho přístup je nečekaný.
O autorovi| František Šulc, e-mail: frantisek.sulc@lidovky.cz redaktor LN
