* LN Jak máte ve vzpomínkách uložené datum 28. října roku 2003?
Byla jsem překvapená, nikdy mě nenapadlo, že by mě taková pocta mohla potkat. Říkala jsem si, že tohle vyznamenání je pro hrdiny a další mimořádné lidi. Takže jsem byla potěšena, ale trochu jsem pochybovala - zasloužila jsem si to?
* LN Neřekla jste si - konečně se na mě dostalo taky?
Ne, to ne. Pokládám se za skromného člověka, navíc jsem atletiku dělala ráda. Když dělám sport, který miluji, je to nějaká zásluha? Nebo oběť? Ale pak jsem si řekla -třeba jo, měla jsem dvě olympijské medaile, světový rekord, život jsem věnovala sportu a žádné velké peníze za to nebrala. Vždyť my jsme vlastně byli takoví laciní medailisté! (smích)
* LN Za bývalého režimu sportovci dostávali vyznamenání také - tituly zasloužilý mistr sportu, řád práce a podobně. Cítíte rozdíl?
Samozřejmě. Tam to byla tělovýchovná nebo stranická vyznamenání, navíc jaksi podle sovětského vzoru, kdežto tohle jsou medaile ve svobodné zemi.
* LN Váš choť obdržel stejné vyznamenání v roce 1998, ale na Hrad jste jej nedoprovázela. Pročpak?
Sklátila mě angína, tak jsem požádala bývalého dálkaře a našeho kamaráda Jaroslava Fikejze, aby mě zastoupil. Ocenění Emila jsem pokládala za správné, Ťopek byl vynikající atlet a strašně se u toho nadřel. Ale taky to dělal rád.
* LN Ani trochu jste mu nezáviděla?
Probůh ne, já mu to ze srdce přála. Třeba i proto, že rok 1968 pro nás nebyl příznivý. Dlouho se pak o nás nesmělo psát, byli jsme zastrčeni v šuplíku, deset let jsme spolu nesměli vycestovat na Západ. Bylo to nepříjemné, přátelé nás neustále zvali, ale brali jsme to zvesela - komunisté to dělají, abychom si trochu odpočinuli! (úsměv)
* LN Dá se říci, že stát také touto formou dal najevo, že je hrdý na své slavné sportovce?
Přesně tak, je fajn, že se za nás republika už nestydí. My jsme totiž trochu nevděčný národ, v tom jsou lepší Němci, Maďaři, Poláci... Umíme se nadchnout, ale i rychle zapomenout. Možná bychom v tomto směru potřebovali trošku nakopat do zadnice anebo proškolit. Abychom si víc vážili sami sebe, lidí, kteří uměli či umějí v něčem vyniknout.
* LN Nečekala jste v koutku duše, že byste v tom roce 1998 mohli dostat vyznamenání oba?
Kdepak, Emil si to zasloužil mnohem víc. Zvlášť po roce 1968 to pro něho bylo tvrdé, vyhodili ho z armády, normalizace se s ním nepárala. Už to bude rok, co bývalý dlouholetý místopředseda ÚV ČSTV Dušek napsal knížku o sportu v 70. a 80. letech, která mimochodem celkem nic neříká. To mě tak nazlobilo, vždyť to byl stranický nabob. Když Emil musel po roce 1968 šest a půl let pracovat u studnařů, protože ho nikde nechtěli zaměstnat, za celou dobu nikoho z ČSTV nenapadlo zajet se na něj podívat. A Duška už vůbec ne!
* LN Vy jste však za Emilem jezdila často...
A nebyla jsem sama, jezdili sem přátelé ze zahraničí. Jednou dorazil náš fanoušek ze San Sebastianu, kde Emil v roce 1958 běžel svůj poslední závod, že se musí na Ťopka mrknout, jak žije. Tak jsme jeli na Jihlavsko a ten Španěl s hrůzou zjistil, že Emil spává v maringotce a v montérkách se brodí bahnem. Španěl se pak v autě rozplakal, jak tady opečováváme svou modlu.
* LN Svůj podpis pod manifestem Dva tisíce slov jste neodvolala, Emil však po čase ano. Jak jste reagovala?
Vůbec nevím, jak se to stalo, byla jsem z toho zdrcená. Emila jsem se ptala: Prosím tě, jak to, že jsi mi o tom neřekl, já bych to nepřipustila, i kdybychom měli jít do basy. A on říkal: Víš, já jdu až na kraj propasti, ale když vidím, že bych do ní měl spadnout, tak cuknu, život je nejcennější, co mám. Spíš si myslím, že to bylo pod psychickým nátlakem, on byl v tomto směru strašně naivní a klidně přistoupil na argumentaci, že pracující lid mu platí jeho cesty na olympiádu. Byl jinak vychovaný, pocházel opravdu z dělnické rodiny.
* LN Jedenadvacátého listopadu to bude deset let, co váš manžel zemřel. Už jste si zvykla na život bez něj?
Snad ano, ale nebylo to lehké. Když máte takového parťáka, se kterým toho tolik zažijete... Byl to strašně pestrý a bohatý život, nešlo o žádné dřímání v koutě. Jednou u nás byli příbuzní z Moravy a Ťopek přišel z práce, protože pracoval na sportovním oddělení ministerstva obrany a vedle toho trénoval. Vypadal zničeně, ve vojenském plášti si sedl do křesla a povídá: Lidi, já se snad oběsím, pořád po mně někdo něco chce, nemám ani čas na trénink. A strýc, moudrý pán, mu povídá: Co by ses, Ťopíčku, věšel? Stačí přece, když začneš špatně běhat, a budeš mít pokoj! To nás odrovnalo...! (směje se)
* LN Takže - zvykla jste si už?
Musela jsem, nic jiného mi nezbylo. Ale jednou za čas si sednu, zapálím svíčku, dám si tu trošku Emilova popílku ve džbánečku na stůl... Jenže už nepřijde, ani na minutu. A pak přijdou kamarádi, znovu si dáme džbáneček na stůl, ťukáme si s ním červeným vínem a je nám dobře. A je to úlevné.
* LN A vzpomínáte na to hezké, že?
Jistě, s Emilem byla spousta legrace. My jsme jako reprezentanti měli za povinnost účast na besedách. Jednou přišel domů a povídá: Tak si představ, že ten vůl mi naplánoval třicet besed, ale je únor a ten má osmadvacet dní! (smích)
* LN Věra Čáslavská navrhuje, aby byl vyznamenaný in memoriam někdejší slavný gymnasta Alois Hudec. Koho byste navrhla vy?
Myslím, že když se ti vyznamenaní sportovci víc přiblíží k současnosti, tak je to možná lepší. Sport je přece jen vázaný na mládí. Podle mě by ta medaile slušela Jarmile Kratochvílové. Nejen za tituly mistryně světa a za světové rekordy, ale ona se pořád snaží atletice pomáhat a vychovává jejím prostřednictvím další a další děcka.
***
PŘÍBĚHY VYZNAMENANÝCH
SPORTOVCŮ V LN
Dnes:
Dana
a Emil
Zátopkovi
Pondělí: Věra Čáslavská
Úterý: Dominik Hašek
Pátek: Jaromír Jágr
DALŠÍ VYZNAMENANÍ
Kromě Dany Zátopkové udělil prezident Václav Klaus ve svém prvním volebním období ještě čtyři další státní vyznamenání -medaile Za zásluhy.
* Roman Šebrle (2004) Jeden z nejlepších desetibojařů historie vybojoval v roce 2004 do své bohaté sbírky úspěchů olympijské zlato.
* Alena Vrzáňová (2004) Na ocenění svých dvou titulů mistryně světa v krasobruslení si musela počkat 54 let. V roce 1950 emigrovala do USA a do rodné vlasti se vrátila až po revoluci.
* Josef Masopust (2006) V roce 1962 přivedl československou reprezentaci až do finále mistrovství světa v Chile. Ve stejném roce získal jako první český fotbalista v historii Zlatý míč pro nejlepšího hráče Evropy.
* Kateřina Neumannová (2006) Na olympiádě v Turíně v roce 2006 završila svůj pohádkový příběh a v posledním olympijském závodě v životě si dojela pro kýžené zlato.
MANŽELÉ ZÁTOPKOVI
Nejslavnější český sportovní pár
Narodili se ve stejný den, 19. září 1922. Víc slávy pobral Emil, vytvořil 18 světových rekordů a třikrát ovládl anketu o nejlepšího sportovce světa. Tři ze čtyř zlatých kovů z OH získal v Helsinkách 1952 v dodnes nepřekonané kombinaci 5, 10 km a maraton. Oba se zapsali do historie i tím, že získali ve stejný den jako jediní manželé zlato - 24. 7. vyhrál Emil běh na 5000 m a Dana oštěp. První zlato vybojoval Emil v Londýně 1948 (10 km), Dana ještě v Římě 1960, ve 37 letech, získala stříbro.
