Mirek Topolánek na kongresu ODS dostál pověsti citronu – muže, který ze sebe vydává to nejlepší pod tlakem. Ano, je jasným lídrem, ale občas na to hřeší. Třeba když se slovně opřel do Václava Klause: „Nemohli jsme nijak ovlivnit, že se prezident, kterého jsme dvakrát s obrovským úsilím a proti odporu mnohých prosadili na Hrad, otevřeně postavil proti nám.“ Jak to „nemohli ovlivnit“? Vždyť ho nemuseli zvolit prezidentem. Upřímně řečeno, dámy a pánové z ODS, které z těch dvou následných zemětřesení působí z dnešního pohledu nebezpečněji? Kdyby před dvěma lety ODS neprosadila Klause na Hrad? Nebo způsob, jakým vám Klaus po svém znovuzvolení zatápí? Když se na kongresu objevil vousatý Pavel Bém, vzbudil pozornost, ač šlo „jen“ o charitu, o akci proti rakovině prostaty. Ale stejně připomněl jeden aspekt sametové revoluce. Před dvaceti lety – po dekádách totalitního bezvousí – utvořili celou zdejší elitu politici s knírem, ba i plnovousem: Havel, Klaus, Dienstbier, Lux, Kalvoda, Benda... Dnes zůstali s knírem jen Havel a Klaus. Je to zajímavé v době, kdy se zkoumá údajná pravicovost a levicovost lecčeho. Od Klause víme, že atributem levičáctví je batůžek, snowboard a voda v plastové lahvi, že zeleninový salát je levicový, zatímco čokoládový krém pravicový. Od Macka jsme se dozvěděli, že destiláty či víno jsou pravicové, zatímco pivo levicové. Ale co knír? Je levicový, nebo pravicový? Toť otázka, nosí-li knír Havel i Klaus.
Své by k tomu mohl říci komentátor Respektu. cz Jan Macháček. Ten už v hlubokých devadesátých letech při pohledu na vousatou českou elitu říkával, že je to tu jako v Albánii. Letos byl sám v Albánii na dovolené, na svém blogu si tamní transformaci pochvaloval, jen o knírech se nezmínil. Snad příště.
I komunisté přispěli k výročí sametu svou trochou do mlýna. Na stránkách Haló novin se objevuje zásadní argument: Je výměna front na banány za fronty na úřadu práce vítězstvím? Tož soudruzi, je to velké vítězství. Nechceme bagatelizovat problémy lidí, kteří marně shánějí práci, ale dnes už nikomu nehrozí trestní stíhání za „příživu“, nemá-li náhodou razítko zaměstnavatele v občanském průkazu. Jak by ta umělá zaměstnanost podpořená hrozbou paragrafů obstála ve volné soutěži, nota bene v krizi? Rovností v chudobě.
Vzávěru roku, kdy byl tak tak prodloužen mandát zahraničních vojenských misí (torpédovaný ČSSD), kdy vláda nedokázala ve sněmovně prosadit americký radar v Brdech, kdy ten projekt sám Obama odpískal, kdy armáda de facto zrušila tanky, kdy byli dva vojáci v Afghánistánu přistiženi s emblémy SS na helmách a kdy byl odvolán velitel jednotky v Kosovu, neboť jeden český voják postřelil druhého, se udělovaly vojenské řády.
Že ministr Barták vyznamenal Miroslava Štanderu, posledního žijícího pilota z bitvy o Británii, je skvělé. Stejně chvályhodné je vyznamenat veterány, kteří odvádějí dobrou práci třeba v Afghánistánu. Ale za co vyznamenávat politiky? A že těch oceněných podle Hospodářských novin, jež zprávu přinesly, bylo. Jan Vidím (ODS), Jan Hamáček (ČSSD), Jiří Weigl a Jindřich Forejt (oba Hrad), Jiří Lang (BIS)... Za co, pánové? Za to, že Vidím radar chtěl a Hamáček nechtěl? To už mohli rovnou vyznamenat i Baracka Obamu.
O autorovi| ZBYNĚK PETRÁČEK, komentátor LN
