Je to takový (zlo)zvyk poslední doby: je nutné si užívat, mít se dobře, budovat kariéru. Dítě není třeba. To samé si myslí i moje známá, taktéž s třicítkou na krku. S dítětem přece nemůže cestovat! Spousta hotelů přitom ubytuje děti úplně zdarma, v tom, kde pracuju, dokonce dostanou plyšového medvídka. Tyhle důvody mi prostě přijdou k smíchu. Navíc když je i vědecky dokázáno, že nejlepší je mít dítě kolem toho 25. roku...
Samozřejmě, dítě byste měli umět zabezpečit, bydlet ve vlastním atd. Ale spousta párů toto má a jen čeká, až bude líp, až budou mít víc. Na druhé straně jsou tu mladé maminky, pro které je prostě přirozené brzy se vdát a mít dítě. Bydlí s rodiči, mají se dobře, nestěžují si.
Dřív to byla naprosto běžná, přirozená věc. I my bydleli s prarodiči a nemyslím si, že by to na mně zanechalo nějaké trvalé následky a způsobilo mi to nějaké trauma. Mimino toho zase tolik nepotřebuje, možná až předškolní a školní věk je trochu náročnější na finance. Uvědomila jsem si to o Vánocích. Nikdy dřív se nedávaly takové drahé dárky. Když jsme pod stromečkem našli třeba Barbie, byli jsme úplně nejšťastnější. Dnes pokud tam děti nenajdou mobil, notebook nebo playstation, tak se urazí a myslí si, že je rodiče nemají rádi.
Moje devatenáctiletá kamarádka se tedy rozhodla jít proti proudu a dítě se narodí na podzim. Příští měsíc se navíc vdává – a tak si zkompletuje všechno, o čem my ostatní jen sníme. Tajně. Mužům se raději nic neříká. Většina mužů dětem není nakloněna, a svatbě už vůbec ne. Berou je jako nutné zlo. A když se jedna z nás rozhodne proměnit to ve skutečnost, všechny se na ni sesypeme a už to jede. Voda na náš mlýn. Slepičárna, říkají muži. Oni tomu nerozumí. Na kabelovce dávají pořad, kdy maminka odjede a nechá děti tatínkovi. To pak vznikají situace (mimino jí psí žrádlo přímo z misky atd.). Jsem zvědavá za dva tři roky u nás, jak to kluci – jiná možnost není, bude to prostě kluk – budou zvládat.
Dočetla jsem výbornou knihu – Deník jedné mrchy od Suzanne Hawley (nebudu přechylovat, nebudu, NEBUDU!). Proč je v názvu slovo „mrcha“, těžko říct. Hlavní hrdinka se totiž jako typická mrcha nechová. Občas jako blázen, ale jako mrcha ne. Ale ten přebal báječně dráždí lidi v okolí – jedna starší paní na mě v autobuse dokonce pohoršeně koukala. Určitě si říkala něco o té dnešní mládeži. Knížka je napsaná velice svižně, čte se sama a vypráví o porozchodovém stavu. O zoufalství, naštvání, sebelítosti. O vymýšlení šílených akcí, jak dostat bývalého zpátky (i když to ve skutečnosti ani nechcete). O přehlížení nových, nadějných objevů. Znáte to... Zavzpomínala jsem na poslední rozchod. Chtělo se mi smát a brečet najednou. Jako kdyby z toho ta knížka čerpala. Zoufalá snaha dostat ho zpátky, pro něj cokoliv, zjistit všechno o té nové náhražce. Ach bože!
http://petulka.bigbloger.lidovky.cz
