Nechat Pinďu, aby si uřízl ruku cirkulárkou? Přikovat Fifinku k vozíčku? Připravit Myšpulína o zrak při jednom z jeho experimentů? Zabývám se morbidními úvahami, jak zlidštit Němečkovy populární příběhy Čtyřlístku. To, že se autor nechal inspirovat svými zdravými dětmi, totiž vidím jako zásadní problém. Alespoň jeden z komiksových hrdinů by měl být znevýhodněný, měl by se denně potýkat se svým handicapem a ostatní by mu měli pomáhat a přizpůsobovat se.
Moje známá, znetvořena vrozeným postižením, používala svůj krutý defekt jako detektor odhalující povahu lidí. Andělsky laskavou zdravotní sestru, která se o ni starala v ústavu, přesvědčila, aby se stala její společnicí. Vztah, jenž ze začátku vypadal jako obdivuhodné přátelství, se pro Anděla změnil v klec. Postižená žena rychle pochopila, že přítomnost muže by mohla vést ke konci jejího příjemného zaopatření.
Svou mimořádnou inteligenci využila k manipulaci a manévrování. Výsledkem bylo, že pohledná – nejdříve mladá, pak žena středního věku – zůstala bez partnera a bez dětí, po kterých toužila. Byla postižená žena krutá? Ne vždy. Ale okolnosti ji k tomu být krutá a zlá přivedly.
Znevýhodněný člověk by ve společnosti lidí neměl žít s tím, že si důstojný život vymůže úskoky.
Taková BBC je u svých dětských programů natolik politicky korektní, že ulétává do opačného extrému. Nedávno mě úplně vykolejila přítomnost nových moderátorů: oba byli krásní a bílí. Běžně při sledování pořadů BBC nabudete dojmu, že 80 % anglické populace nutně musí být tmavé pleti a zbytek trpí nejrůznějšími druhy postižení nebo alespoň brutální nadváhou. A najednou dva štíhlí a bílí? Po několika minutách sledování bylo po záhadě. Blondýnka s dokonalou pletí i postavou zamávala do kamery. Z rukávu čněl hrbolatý pahýl, zbytek ruky chyběl. Dopálila jsem se. Jako dítě jsem sice obdivovala podobný pahýl svého dědečka, ale hlavně proto, že měl fantastický hák v koženém pouzdře, který si ve dne na paži upínal, aby ji mohl prakticky používat. Jenomže nějaký chytrák v produkci či vedení BBC usoudil, že protéza je málo, holka musí mávat nepraktickým a morbidně odhalovaným pahýlem.
Nicméně celkově britská společnost ve svém vnímání postižení zlidštěla. Když před několika měsíci, ve svých šesti letech, zemřel těžce postižený prvorozený syn konzervativního vůdce Davida Camerona, první stránky novin dojímaly společnou fotografií otce a syna. Cameron na ní zjevně promlouvá k chlapci, který nikdy nebyl schopen říci ani slovo. Ale ve tváři dítěte i otce se zračí tolik lásky... Ty dva očividně spojovalo silné a něžné pouto. Uspořádání domu Cameronových, chod jejich domácnosti i život celé rodiny se odvíjely od toho, aby nepohyblivý chlapec, trpící častými a nepředvídatelnými epileptickými záchvaty, mohl být soustavně mezi svými nejbližšími. Zahradu proměnili ve změť travnatých kopečků, o které se postižený chlapec (čeština má pro označení jeho stavu jedno z nejhnusnějších slov: lezák) mohl opírat, a pozorovat tak lidi a svět kolem. Jeho rodiče, do té doby bezstarostný a privilegovaný pár, předvedli bezprecedentní odhodlání a trpělivost, jež zocelila a obohatila charakter každého člena rodiny.
Ale víc než otcova láska mě zaujala jeho pýcha. Mladý konzervativní politik dospěl k něčemu, co by pro předcházející generaci anglické elity bylo nemyslitelné. David Cameron nejenže trávil se svým handicapovaným synem volný čas a hocha před veřejností neschovával. On se s krutě postiženým synkem rád ukazoval a byl na něj evidentně pyšný. A naopak – díky svým mimořádným rodičům byl malý Ivan do písmene tím, co se v popových písních vejde do slov „a wonderful child“.
Ale zpátky k milovanému Čtyřlístku a našemu vnímání postižení: Pro lidštější vztahy našich dětí je opravdu na čase ukrouhnout Fifince tlapku!
O autorovi| ANASTÁZIE HARRISOVÁ, autorka je londýnská dopisovatelka Pátku
