Václav Havel nakonec 29. prosince kandidoval sám a Federální shromáždění, v němž se dosud obměnilo pouhých 23 z 350 poslanců, pro něj hlasovalo jako jeden muž. Většina poslanců ho jistě volila se skřípějícími zuby, v té chvíli už by se ale museli vzepřít vůli ulice – a na to mentálně neměli. Průzkum z počátku prosince, jímž operoval Zdeněk Jičínský, byl starý pouhé tři týdny a nálada veřejnosti se mezitím úplně obrátila v Havlův prospěch. Všichni potenciální protikandidáti pocházeli buď z komunistického nebo reformně komunistického tábora. Už jenom z tohoto pohledu byl celoživotní nekomunista Havel ve výhodě.
Dějiny se zrychlovaly, a i na osmašedesátníky lidé rychle přestávali být zvědavi; Havlovým nástupem na Hrad byl rozchod s komunistickou érou tak velký, jak jen to v dané chvíli šlo. Oproti svým soupeřům měl však i jiné přednosti, kterých si veřejnost rychle musela všimnout.
Jednou z klíčových mediálních událostí byla demise Miloše Jakeše a dalších špiček ÚV KSČ v pátek 24. listopadu. Ten večer na tiskové konferenci OF Havel s Dubčekem spolu poprvé seděli na pódiu. Právě když Dubček sáhodlouze definoval socialismus, přiběhl zezadu hudební kritik Jiří Černý se zprávou o demisi politbyra. Zahraniční novináři se dožadovali reakce.
Dubček, nepřipravený mluvit spatra a zareagovat na konkrétní událost, ze sebe vysoukal: „Mne ťažko sa v tejto miestnosti hovorí, keď človek není v tom prostredí... Nechajme to prejsť tým dianím, ktoré tam probíhá, a možno budeme zajtra múdrejší.“ Po něm si vzal mikrofon Havel: „Nemám žádné zvláštní iluze o pánech, kteří přijdou po těch, co odešli. Přesto to považuji za nesmírně důležité. Žábou na prameni ve vývoji této země byla skupina stalinistů, pučistů, kteří spiknutím s Brežněvem připravovali okupaci naší země. Nevrátíli se v novém předsednictvu zase zpátky, otevírají se dveře. Zdá se být jisté, že do těchto dveří vrazí společnost a dosáhne toho, po čem touží, to znamená demokratického Československa.“
Jedním dechem potvrdil, že generální stávka za tři dny se samozřejmě koná, i kdyby to měla být jen výstraha příštímu politbyru. Pokud by to nestačilo, je OF připraveno stávkovat i potom. Dubček už jen doplnil, že si myslí to, co Havel, a poněkud nešikovně zopakoval jeho slova. Nikomu, kdo spatřil tento výjev na vlastní oči, nebylo třeba vysvětlovat, že Havel v Dubčekovi nemá skutečnou konkurenci.
Jen pohotově mluvit by ale nestačilo. Důležitější bylo, že v politice dokázal postupovat s překvapivou tvrdostí. Když na to přišlo, cílevědomě si čistil cestu.
A tak byl parlamentním funkcionářům, které potřeboval odstavit, aby měl kam umístit Dubčeka, připraven pohrozit hněvem ulice. Takhle se před Kňažkem chystal na předsedu Federálního shromáždění Stanislava Kukrála, který už sice Občanskému fóru v zásadě slíbil poslušnost, Havel si ale Kukrálovou ochotou obětovat se zjevně nebyl úplně jistý: „Pan Kukrál, předseda parlamentu… řekne, že podává rezignaci a navrhuje na své místo Alexandra Dubčeka. K tomu je zapotřebí, abych já s ním v Praze promluvil a vysvětlil mu, že má dvě šance. Buďto to udělá sám na základě jakýsi svý vlastní politický úvahy a odejde důstojně, anebo ty okresy, který ho znají a jsou proti němu šíleně a píšou ty petice a my to držíme pod stolem, tak se s tím vyjede a on odejde s hanbou. Jestli je trochu rozumnej, tak zvolí první cestu.“ Přeměna na reálpolitika Kukrál, který už dva dny předtím v KC OF a v Havlově přítomnosti poněkud váhavě souhlasil, že sestoupí o požadovanou jednu příčku na pozici „pouhého“ místopředsedy parlamentu, absolvoval s Havlem v Laterně po jeho návratu z východního Slovenska ještě jeden důvěrný rozhovor – a místo chystané pro Dubčeka opravdu vyklidil.
Aby složitá rošáda organizovaná kvůli Dubčekovi dobře dopadla, bylo třeba z předsednictva vystrnadit ještě jednoho člena. Volba padla na slovenského komunistu Antona Blažeje. Havel Kňažkovi vysvětluje, jak bude Blažej odstraněn: „Řekne se mu, že buďto se toho vzdá a má dost jinejch funkcí, a tak se vzdá týhle, a bude to v klidu, nebo se toho nevzdá a je rektorem ňáký vysoký školy a ta ho vodstřelí. Je-li rozumnej, zvolí první cestu.“ V týdnech předcházejících prezidentské volbě se Havel naučil jednat způsobem, jakým cílevědomý politik ve výjimečných časech jednat musí. Necouvl ani před manipulací a psychologickým nátlakem. Jistě, pokud se měla revoluce uchytit v parlamentu, bylo třeba tyto změny nějak prosadit – a nešlo to vždycky bez hrozby silou. Jen toto Havlovo skutečné chování stálo v prudkém kontrastu s okázalou cudností, jakou předváděl na veřejnosti. Kde mohl, tam si stěžoval na nepřízeň osudu, který po něm žádá oběť pro veřejné blaho.
Představení se zřejmě konalo hlavně proto, aby si mohl držet gloriolu výjimečného muže zabloudivšího do vrcholné politiky od psacího stolu. Tím už ovšem po prezidentské kampani tak úplně nebyl.
Prosincem 1989 přechází Václav Havel do další životní etapy. Tak jako se v roce 1978 esejem Moc bezmocných předělal ze skeptika na utopistu, stává se teď z nepolitického politika reálpolitik. Proměnu však nedotáhl do konce, z čehož v příštích letech měla vzejít různá nedorozumění.
O autorovi| DANIEL KAISER komentátor LN
