Pavel Brázda spolu s manželkou Věrou Novákovou a výtvarníkem Ivanem Sobotkou vytvořili na přelomu 40. a 50. let uzavřenou výtvarnou skupinu. Jejich práce z let 1949-1958 lze zhlédnout v pražské galerii Ztichlá klika.
* Na společné výstavě s Ivanem Sobotkou lze vidět vaše raná díla. Na popiscích k obrazům nejsou uvedeni autoři, pouze datum vzniku, takže určení autorství je na divácích. Ten, kdo vaše práce dobře nezná, by si i mohl myslet, že jde o jednoho autora. Všichni tři jste přitom byli dosti rozdílné, ba protichůdné povahy. Co na vás mělo takový vliv, že jste se v první polovině 50. let vyjadřovali podobně?
Věra Nováková: Myslím, že to bylo hlavně prostředím, v němž jsme prožívali onu hektickou porevoluční dobu a společně jsme hledali cestu, jak se z celé té situace vybabrat. Byl to svým způsobem rozjezd z jednoho místa, nás všech tří, nebo aspoň mě, abych nemluvila za ostatní. Pavel Brázda: Byl to skutečně drastický zážitek, situace, jaká tady nastala po Vítězném „úmoru“ roku 1948. Byl to především intenzivní pocit, že není možné mít cokoli společného se společností, která se tu po roce 1948 utvářela. S její kulturou jsme neměli, nechtěli nebo nemohli mít společného naprosto nic. Ocitli jsme se na samém okraji společnosti, v dokonalém podzemí, kde jsme vlastně setrvali celých těch čtyřicet let. Věra Nováková: Nebylo to nějaké programové vymezení, ale nutnost - potřeba ověřit si znovu všechny hodnoty, které byly najednou za komunistů obráceny vzhůru nohama. V tom jsme byli tehdy souputníky s Ivanem Sobotkou: poté, co nás s Pavlem vyhodili z akademie, se s námi solidarizoval, ačkoli sám vyhozen nebyl.
* Měli jste společná i nějaká ideová východiska?
Pavel Brázda: Na konci 40. let a v první polovině 50. let jsme vycházeli z existencialismu - sartrovského i camusovského. Rané věci jsou tím dost poznamenány. Souvisí to s tím, že jsme byli v opozici k naprosté většině toho, co tehdy existovalo v konvencionalizovaném umění - jak vůči formalismu, a to naprosto, tak surrealismu, zejména pozdnímu, proti nadmíře jeho artificiálnos++++ti, vyumělkovanosti a čím dál větší povrchnosti, ačkoliv se nás surrealismus v začátcích dotkl. Je to vidět na Věřiných zátiších, která jsou v moderním umění unikátní, jsou založena existencialisticky, což nikdo jiný nedělal - zátiší byla vždy vyhrazena předmětům denní potřeby či spotřeby, zatímco ta Věřina vytvářejí dosti strašidelný svět. Věra Nováková: Naše existenciální situace vedla k tomuhle názorovému spojení. Zvláště Ivan existencialismus vnímal velice intenzivně, jako ostatně všechno. Pavel to tak podle mne neprožíval, protože ta absurdní situace, aspoň to tvrdil, byla pro něj normální stav. Ale pro mě to normální nebylo, a když jednou Ivan přišel s tím, že už to takhle dál nejde, byla jsem z toho úplně nadšená, protože už mi to taky lezlo krkem, ty „sračky“, ve kterých jsme se neustále brodili. Negativně reagovat na situaci, to prostě nejde do nekonečna. To neustálé babrání se v těch blbých situacích se nám totálně znechutilo, což Ivan trefně formuloval, jak to vždycky dělal, v krátkém sloganu: Jsem znechuceným svým znechucením. Tak jsme začali hledat cestu, jak z toho ven.
Procházka mezi obrazy
* Přispěl k tomu nějaký vnější impulz?
Věra Nováková: Důležitý moment byl, když Pavel vyhrabal v knihovně u Palivce Krizi našeho věku ruského sociologa Sorokina, který emigroval do USA. Byl to obraz současné společnosti a východisko z marasmu Sorokin viděl v Ježíšově kázání na hoře. To byl moment obratu - v souvislosti s dalšími zážitky a hnutími. Od tohoto bodu jsme začali rozvíjet představy, kudy by se dalo jít. To byl také začátek, nebo jeden ze začátků mé konverze ke křesťanství. Pavel Brázda: Sorokin viděl východisko v tom, že se začne vytvářet společnost nového typu, založená na idealismu.
* Jak vznikla monumentální kresba Tak zaniká sláva světa?
Věra Nováková: To byla klíčová věc. Náhle jsem si uvědomila, že když si člověk uzurpuje moc nade vším, vede to ke katastrofě. Je v tom samozřejmě zážitek války a celého toho poválečného vývoje. Kresba vznikala rok v době euforického a hodně
černobílého náhledu na svět, který konvertité často zažívají.
* Vy jste byl přesvědčený ateista, nicméně vaše tehdejší kresba Pět minut před koncem světa s Věřinou vizí souzní.
Pavel Brázda: z naší společné distance od moderního umění, jehož normy se podle našeho tehdejšího přesvědčení nehodily k tomu, aby dostatečně vyjádřily náměty a obsahy našeho tehdejšího pocitu. Hledali jsme tedy nějaký výraz a opřeli jsme se přitom o ranou renesanci, později o gotiku a pokračovalo to dál k čím dál víc raným věcem až do prvního tisíciletí.
* Pak je tady obraz s názvem Zde leží homo sapiens...
Věra Nováková: Na tomto obrazu jsem si toho člověka, který může všechno, osobně pohřbila - včetně jeho hororů. Ti dva, kteří tam kráčí, jsou naděje. Podle mne ten obraz představuje naději.
* Pavle, vaše Chodící krabice?
Pavel Brázda: Na rozdíl od Věřiných dětí, které jdou po nadreálné pláni, kráčí tato dvojice současným světem, trochu vyprázdněným, a na těch plakátech je dobový obraz - je tam pětiletka, která se rozplakala, protože nebyl splněn plán.
* Strom života je ještě z doby „znechucení“?
Věra Nováková: Je to taková existencialistická poloha, znechucení to není. Pavel Brázda: Jmenuje se to Strom života, ale původní název zněl Děti pojídají své rodiče.
* Takže šlo o tematiku značně drastickou...
Věra Nováková: To vychází ze zážitku velké rodiny, kde bylo hodně dětí, které neustále rušily... Ale není to drasťák.
* Ovšem vypadá to jako drasťák.
Věra NOváková: Vypadá to jako drasťák, ale zároveň je v něm i humor. Já to měla ráda, je to odlehčené humorem. Pavel Brázda: Humor nám pomáhal ve všem. Když jsem kreslil Pět dnů před koncem světa, použil jsem klasický černý humor. Nebezpečí jsem tam samozřejmě zobrazil, ale i s určitou nadějí, že ke katastrofě přece jen nedojde - ačkoli jsem tak obraz nazval. Určitá pozitivní stránka šla souběžně s věcmi, v nich se projevovala úděsnost oné doby. Na obrazech, jako je Dobromil nebo Slunko se koupe, vystupuje až idylická stránka světa, která v osobním životě existovala vedle velice drsné situace, v níž jsme se ocitli. Tehdy mě Sobotka přezval na Brzdu
* Jak to tehdy viděl Sobotka?
Věra Nováková: Ivan, který vycházel ze svého moravského katolického zázemí, se k němu vracel. Zvolil si tuto cestu a vyvíjel se pak dál už v tomto rámci. Programově to formuloval jako skok - skok od našich začátků. A byl naprosto důsledný, až nedůtklivě si svůj postoj chránil a odbourával všechny rušivé elementy, které by jej od něj odváděly. Přitom ovšem všechno kolem živě sledoval. To byl taky důvod, proč jsme se s Ivanem rozešli. Tedy hlavně Pavel, jehož přístup byl jiný a představoval pro Ivana rušivý prvek.
Pavel Brázda: Já jsem neměl důvod se s Ivanem rozcházet, ale on zřejmě potřeboval takovou klauzuru, stával se trochu klášterním typem a já ho z toho vyrušoval. V rámci svého vývoje, kterým procházel, toho návratu k tradiční víře, mě z Brázdy přezval na Brzdu. Svým způsobem to bylo vtipné i přiléhavé. U Ivana byla naprosto obdivuhodná minimalizace formy, kterou zredukoval na linie a čisté plochy. V tom byl a zůstal radikální. Vycházel přitom z lidového umění a z prvků umění románského. Něco přirozeně přejal z Matisse, ale v rámci figurativní malby založil něco svým způsobem obdobně radikálního jako třeba Mondrian v oblasti geometrické abstrakce. Svůj styl důsledně naplnil teprve někdy na přelomu 60. let, ale na téhle výstavě, na obrazech, které přežily někde srolované v koutě, takže je naštěstí nevyhodil, je jasně vidět, že jeho specifický minimalismus, ta maximální abstrahovanost, začínala velmi radikálně už v polovině 50. let.
* Čím to, že jste všichni tři po válce shodně škrtli celou avantgardu jako nevhodnou k popsání toho, co jste zažívali?
Pavel Brázda: Nebyl důvod k pokračování. Klasická avantgarda byla v té době už historickou událostí a dnes je oživování avantgardy záležitostí akademickou až zpátečnickou. V té době šlo o úplně jiné věci. Když tady dávali ruský velkofilm Píseň Tajgy, Ivan ho překřtil na Píseň Karla Tajgy. V kostce vyjádřil svůj postoj k avantgardě, která se poválečným vývojem změnila v totální fiasko. Člověk, kterého si mám proč vážit
* Zmínili jste se, že roku 1949 vás oba vyhodili z AVU. Jak jste žili v 50. letech?
Věra Nováková: Bydleli jsme u babičky Heleny Koželuhové-Palivcové, sestry bratří Čapků. Jejího muže, básníka Josefa Palivce, komunisté zavřeli a jednu chvíli to vypadalo, že ho popraví. To byly kulisy, v nichž jsme tehdy přežívali.
* Rodina Čapkových měla jistě spousty přátel. Pomáhal vám někdo, nebo se od vás všichni odvrátili?
Věra Nováková: Hodně pomáhala Olga Scheinpflugová, která za babičkou chodila pravidelně každé úterý nebo středu a všemožně ji podporovala. Vždycky společně probíraly, co by se dalo udělat na záchranu Josefa Palivce. Byla to myslím ona, kdo inicioval petici za udělení milosti Palivcovi. Na každý pád s ní obcházela spisovatele a básníky a hrozně moc v té věci udělala.
* Kdo petici podepsal?
Pavel Brázda: Kupodivu skoro všichni, včetně některých komunistických autorů. Věra Nováková: Babičku hodně podporoval i Palivcův bratr Václav. Měl zámek, který dostal za nějaké zásluhy od Colloredo Mansfelda. Chodila tam i Jarmila Čapková, žena Josefa Čapka, která ale byla komunistka. Přestože to byla komunistka-idealistka, mezi ní a babičkou byla vždycky rezerva - nebyl mezi nimi takový důvěrný vztah jako s Olgou Scheinpflugovou.
* Jaká byla Helena Čapková-Koželuhová Palivcová?
Věra Nováková: Byla to nesmírně praktická žena, která si dovedla poradit v každé situaci. Neustále poslouchala zahraniční rádio a v domě se stále kuly pikle. Pamatuju se, jak po nocích tajně v kufru roznášela po známých Palivcovu cennou knihovnu, kterou se tak podařilo zachránit před StB.
* A Josef Palivec?
Pavel Brázda: Palivec se vždy osvědčil jako člověk vzácně otevřený, opravdu skvělý, který byl schopen například vnímat, co dělají surrealisti, ačkoli mu to bylo umělecky zcela vzdálené - byl to u něj výraz takového liberálního zájmu. Věra Nováková: Když ho po deseti letech v roce 1959 pustili z vězení, tak za ním chodili mladí básníci, Kuběna, Wernisch.
* Mluvil o kriminále?
Pavel Brázda: Nerad se k tomu vracel. Když měl jednat s úřady, bylo to pořád poznamenáno strachem, bál se jakéhokoli kontaktu s tehdejší oficialitou. Ve vězení čekal na provaz, pak měl zase dostat milost, ale seděl dál a dál. Byl tím hodně poznamenaný. V roce 1969 byl rehabilitován a v roce 1971 osvobozující rozsudek zase zrušili. Palivec je člověk, kterého mám proč si vážit, a po jeho smrti jsem si uvědomil, že jsme si ho nestačili ještě víc vážit, dokud žil.
***
Životopis Pavel Brázda (1926) pochází z rodiny sourozenců Čapkových, je vnuk Heleny Čapkové; z Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze byl hned po únoru 1948 vyhozen. Celá následující desetiletí prožil jako solitér tvořící pozoruhodné dílo, které znal jen úzký okruh. Pro veřejnost jej objevil časopis Revolver Revue, obraz Velký Astronaut se na začátku 90. stal logem časopisu Respekt. První velkou výstavu měl společně se svou manželkou Věrou Novákovou (1928) v roce 1992. Roku 2006 mu připravila rozsáhlou retrospektivu pražská Národní galerie ve Veletržním paláci. Věra Nováková je malířka a grafička, její dílo stále výrazněji vystupuje z manželova stínu. Ivan Sobotka (1927) absolvoval roku 1951 AVU v Praze. Zpočátku byl na volné noze, poté pracoval jako kartolitograf i správce depozitáře NG. Originální osobitý umělec, vědomý outsider, rovněž blízký Revolver Revue.
O autorovi| PETR PLACÁK, Autor (* 1964) je spisovatel, novinář a historik. Jeho bratr Jan Placák je majitelem galerie Ztichlá klika, v níž výstava probíhá.
