„Už jsme zažili tolik krkolomných situací, že nás nějaká střecha nemůže zaskočit,“ říká vedoucí produkce Jana Gospičová. Stalo se snad v předchozích natáčecích dnech něco? „Nestalo se zaplaťpámbu nic, ale třeba ve vězení na Mírově kaskadéři slaňovali po zdech a přeskakovali ostnaté dráty. Takže střecha paneláku mi přijde docela bezpečná.“
Kaskadérských kousků se účastnil i představitel slavného vězně Jiřího Kajínka, ruský herec Konstantin Lavroněnko. „Na začátku se nechával spíš zastupovat kaskadéry, ale velmi odvážně pak začal příslušné scény natáčet sám,“ říká Gospičová. Kromě nataženého svalu k žádné úhoně nepřišel. Zdravotníci, kteří teď posedávají na krajích střechy, jinak ošetřovali jen puchýře a škrábnutí.
Film vydupal ze země kaskadér, představitel sošných typů a teď i spoluscenárista a režisér Petr Jákl, který právě vydává instrukce ke slaňování. Za kamerou stojí F. A. Brabec, který si nemůže vynachválit používání technologie D21. „Je to první digitální kamera, která používá i klasický optický systém,“ říká.
„Zatímco u běžných digitálních kamer vidíte v hledáčku digitální obraz, tady máte obraz optický, odražený do hledáčku rotujícím zrcadlem. A snímací rozlišení je už tak veliké, že odpovídá superpětatřicítce, tedy takové kvalitě, že jsem na ni byl ochoten přestoupit i já.“
Ve filmu se dále objeví Polák Boguslaw Linda, Vladimír Dlouhý, zpěvák Václav Noid Bárta a další. Kajínkovu obhájkyni hraje Tatiana Vilhelmová. Vyjma samotného Kajínka jsou však jména postav oproti skutečnosti změněná. Film se totiž nesnaží být obhajobou, dokumentem ani rekonstrukcí, nýbrž pohledem tvůrců na to, jak se případ dvojnásobné vraždy a příběh podsvětí prorůstajícího do státní správy mohl podle dostupných informací odehrát.
Hodiny a hodiny za mřížemi A dostupných informací měl scenárista Marek Dobeš maximum. „S Kajínkem jsem strávil ve třech věznicích hodiny a hodiny času,“ říká. „Měl jsem taky přístup k absolutně všem spisům, ke kterým měla přístup advokátka, což je neskutečné množství stránek, ale taky neskutečné množství inspirace.“
Dobeš práci na Kajínkovi přijal, až když zjistil, že nejde pouze o osud jednoho člověka, nýbrž o „příběh o naší realitě a boje se systémem“. Některé postavy pak pozměnil i co do genderu a děj postavil právě na postavě advokátky. „Výsledek je dramatizace – filmový útvar, který sice vychází ze skutečných událostí, ale nedrží se jich rigidně,“ říká. „Protože člověk přijde do kina ne proto, aby viděl dokument, ale aby se něco dozvěděl o zákulisí. Jsou tam věci vycházející z reality, ze kterých bude 99 procent diváků užaslých. Ale vedle toho chce člověk zažívat emoce, chce se bavit, chce být napjatý, chce být naměkko – a to všechno tam je.“
A kdy snímek uvidí sám Kajínek? „Vypadá to, že někdy v první půlce příštího roku,“ říká Dobeš. „Teď už je jen otázka, jak se dostaví na premiéru. Ale s Kajínkem není nic vyloučeného. Nikdy jsem nedoufal, že budeme moct točit na Mírově. Teď si myslím, že možné je všechno.“
