Pod dlažbou je písečná pláž“, slogan pařížského máje ’68. Vyvolává ve mně nostalgii i trpký úsměv. Moje generace přišla na svět v poválečných letech a byla milována. Snad až příliš. Naši rodiče zaháněli vzpomínky na krutosti války obrazem dobře živených a vzorně oblečených dětí, formovaných podle moderních ideálů. „Dělej pořádek a pořádek udělá tebe,“ vštěpovali nám do hlavy otcové, zatímco ustarané mámy v květovaných zástěrách válely knedlíky.
Nebylo zas tak důležité, na které straně železné opony vyrůstáte. U nás určovaly tón rozesmáté údernice, zatímco v Paříži Coco Chanel, ale každodennost nebyla ve Francii o nic více feministická a méně machistická než ta naše. Druhé pohlaví Simone de Beauvoirové vychází sice už v roce 1949, ale osvobození ženy se chopila právě až generace pozdních 60. let.
Naši francouzští vrstevníci v květnu vytrhávali pařížskou dlažbu na BoulMichi v Latinské čtvrti, aby pod ní celí nadšení objevili písek jako symbol svobody. My v Československu jsme poslouchali Beatles a obdivovali Gagarina – tak jako všichni mladí na Západě. Rock’n’roll a kosmos, to ladilo. „Musíme protestovat,“ říkali jsme si jako pozdrav, když jsme se potkávali „on the road“ na Západě, kam jsme se dostávali během oteplení v letech 1967 až 1969. „Válka (rozuměj ve Vietnamu) byla vůl“ a bratři Kennedyové s Martinem Lutherem Kingem stáli ve společné galerii našich mučedníků.
V Paříži hnali Jean-Paul Sartre s kavárenskými maoisty a trockisty koně doleva, ale student mávající svému profesorovi před nosem „rudou knížkou“ sotva doopravdy souhlasil se všemi čínskými revolučními ideály. Spíš to byl hec, tak jako u nás dlouhé vlasy.
Volná láska, antikoncepce a kouření trávy nás v Praze i Paříži zajímaly často víc než politika. A zprávy o LSD ze země svobody za oceánem nám zněly coby nové zvěstování. Amerika měla „zezelenat“, jak psal sociolog Charles Reich, a hnutí květin vykročilo zrušit „jednorozměrného člověka“, zotročeného bezduchou prací a konvencí, jak hlásal filozof Herbert Marcuse.
Ne autoritě, ano volnosti, slogan šedesátých. Ale kde má končit emancipace, aby nezabředla do bezbřehé tolerance, jež je pouze synonymem lhostejnosti? Nás vyléčila srpnová invaze a roky poté. Mladí Ikarové se zřítili do normalizační reality. Jan Palach vtiskl našemu mladistvému furianství punc tragédie. Jeho čin námi otřásl a zároveň nás zahanbil. Najednou jsme si říkali, o co nám vlastně jde? O odpor, ale bez rizik? Najednou tu byla tragika tak tíživá, že ji dokázal vytěsnit jen cynismus nebo sebeklam.
Daniel Cohn-Bendit, kultovní postava pařížského máje, se nemusel zapalovat. Pravda, zabavili mu francouzské občanství (měl totiž též občanství německé) a nazvali ho „německým (rozuměj židovským) anarchistou“. Ale byla to jen ubohá reakce zabedněných mozků, po níž se rebelové dočkali sladké pomsty. Za pár dní, po které celá Latinská čtvrť křičí „Všichni jsme židovští anarchisté“, se „Rudý Dany“ vrací se slávou zpět a francouzští byrokrati jsou jen pro smích.
Prezident nebo rošťák
Pařížská revolta, kterou se agitátoři po vzoru filozofa Jean-Paula Sartra pokoušeli přenést mezi dělníky automobilky Renault, své děti nepozřela. Nechala je žít. A čas vykonal své. Někteří horlivci se rozešli se „zkaženým buržoazním světem“ a usadili se na řídce obydlených pláních jižní části Francouzského středohoří. Začali se živit chovem koz, a pokud to nevzdali, vytvořili předpolí pro zrod ekologických hnutí. Jiní se odešli sbližovat s dělnickou třídou. O intelektuální žílu ale nepřišli a za pár let byli z továren zpět u svého kopyta. Z vůdců studentské vzpoury se neztratil pouze Rudý Dany, který dnes v evropském parlamentu platí za výmluvného obhájce ekologických hnutí a vehementního obhájce evropských hodnot proti názorům zbytku světa.
„Aktéři studentských bouří a jejich dědicové dodnes ovládají společenský prostor,“ prohlásil Nicolas Sarkozy během loňské prezidentské kampaně. Chtěl tím říct, že osmašedesátníci nepřestávají vnášet do společnosti nepořádek a nezodpovědnost. Kritika nadsazená, ale něco na ní bude. Francouzské antiautoritářské hnutí přešlo pozvolna do života, nepřerušeno brutálně jako u nás. Dalo nám emancipaci žen a uvolnění sexuality, ale vzalo cit pro slušné chování. Cohn-Bendit nadšeně podporoval Sarkozyho protivnici Ségolene Royalovou: „Neváhá říct ,Když se naseru, tak se naseru‘. V tom je duch roku ’68.“ Budiž. Ale patří ke ctnostem politika „nasrat se“? O tom by mohl něco vědět sám Sarkozy, který média zaujal, když na zemědělském salonu v Paříži řekl jednomu nespokojenému farmáři něco jako: „Drž hubu, vole!“. Rok osmašedesát chtěl potlačit stud. Ale stud také znamená brát druhé na vědomí. A jeho absence je triumfem hulvátství.
Stydět se. Ale za co? Třeba za to, že jako generace dožadující se veškerých ohledů ke svým citovým vztahům lámeme rekordy v rozvodovosti. Za zpochybnění rodiny, vazeb zodpovědnosti k sobě navzájem. Za to, že nedokážeme odlišovat autoritu a panovačnost. Za elity, které se jako elity nechovají. Za rodiče a učitele ve školách, kteří pozbyli autoritu a s ní i schopnost naučit děti, že na světě nejsou samy a že historie se opakuje. Za reklamu, která dělá z Gorbačova nosiče kabelek Vuitton. Za to, jak se necháváme měnit na dětinské a nenasytné konzumenty. „Chci všechno a hned!“
„Je zakázáno zakazovat,“ křičelo jedno heslo z pařížského máje ’68. O čtyřicet let později působí jako křivé zrcadlo. Každá nespokojenost v něm zkrásní do podoby spravedlivého vzdoru a každé selhání se v něm promění v chybu těch druhých.
