Je to dobře, protože zájem mají - rezervace vstupenek přesáhla číslo dva tisíce, čímž se festival pasoval na zatím nejsledovanější českou kulturní akci během předsednictví. Vyprodané bylo i pondělní promítání dokumentu Barmský VJ, který festival zahájil. Samotný film o vzpouře Barmánců proti tamní vojenské juntě před dvěma lety byl silný zážitek. Při sledování, jak hrstka barmských novinářů s kamerami schovanými pod paží tajně natáčí pokojný protest mnichů, studentů, lidí z ulice, a životy riskují každým okamžikem všichni, neb odpovědí jsou jim hlavně samopalů, naskakovala husí kůže. Člověku usazenému v pohodlném křesle v bezpečí Bruselu se kradly na mysl otázky po smysluplnosti vlastní práce. Tady se největší statečnosti dopustíte položením nepříjemného dotazu, druhý den už neexistujícího, a riskujete maximálně pracovní komfort.
Druhý zážitek přišel po konci filmu, při debatě s jeho režisérem Andersem Ostergaardem a Aye Chan Naingem, šéfem exilové skupiny barmských novinářů Democratic Voice of Burma. Padla otázka, do jaké míry pomáhají státy Evropské unie Barmáncům, když proti tamní juntě uplatňují sankce (nic moc jiného totiž západní vlády nedělají).
Dotaz zcela na místě. Problémem ovšem je, že ho položil Karel Ježek, takto šéf komunikace Rady ministrů, a tedy jeden z nejvýše postavených euroúředníků. Také ovšem bývalý agent StB. Jak vyplývá ze záznamu v archivu bezpečnostních složek, závazek o spolupráci podepsal Ježek 5. prosince 1978 a krycí jméno dostal Karo.
Po pomoci západního světa barmské opozici se tedy ptal člověk, jenž se dal do služeb režimu, který se choval stejně jako barmská junta: potlačoval základní lidská práva, mučil, zabíjel. Proto kdyby se na stejnou věc zeptal kdokoli jiný, bylo by to v pořádku. Takto zůstala velmi nepříjemná pachuť v ústech.
Někteří lidé mají svůj práh studu neuvěřitelně nízko.
O autorovi| Kateřina Šafaříková, stálá zpravodajka LN
