Jean-Louis Fournier v něm vzpomíná na život se svými kluky s láskou a humorem.
Osud je rozpustilý fracek. Nevypočitatelný šprýmař. Sviňák Mr. Náhoda. S Jean Louisem Fournierem si pohrál jako kosatka s mládětem tuleně. Autorovi dětských televizních programů a spisovateli dětských knih přichystal dva slabomyslné syny.
Když se to stalo poprvé, byl to šok. Při druhém těhotenství se manželé navzájem ujišťovali, že to byl omyl, nehoda, že mají nepřízeň vybranou. Fournier vzpomíná, jak se snažil zaplašit hrozbu tím, že o skrytém strachu s manželkou mluvili, aby vzali osudu moment překvapení. Marně. Druhý direkt byl drtivý. Mentální i tělesné postižení. Jak píše Fournier, tohle by neprošlo ani v nejblbější telenovele. Vystřihli by to jako přehnané. Až v sedmdesáti letech byl otec schopný napsat o životě se svými syny vzpomínkovou knihu. Odmítá se v ní tvářit jako boží umučení. Nezapírá, že byl kolikrát na dně a že myslel na všelicos, když kluci celé noci křičeli a vyli.
Dva chlapečci s břitvou Jenže když jde o život, je někdy nejlepší udělat vtip. A tak si Fournier ze svých nemotorných dětí, které mají hlavy plné slámy, dělá legraci. To si může dovolit jen rodič postižených. Za obranným cynismem je cítit zvýšenou citlivost. A účinnou lásku. „Přemýšlel jsem nad tím, že jim jednoho dne začnou růst vousy a budeme je muset holit. Na chvíli jsem si je pokusil představit vousaté. Pomyslel jsem si, že až budou velcí, koupím jim oběma velkou břitvu. Potom je zavřeme do koupelny a necháme je, ať si se svými břitvami poradí, jak umí. Když už nebude z koupelny nic slyšet, vezmeme pytel a půjdeme tam poklidit. Vykládal jsem to své ženě, abych ji pobavil.“ Mistři opakovaného vtipu To se mu přes největší snahu nepovedlo. Jeho žena se nedokázala se dvěma postiženými dětmi smířit a odešla, i když se manželům nakonec podařilo přivést na svět zdravou dceru. Co se dá ještě vydržet a co je nad síly? Mluv jen ty, kdo o tom něco víš. Pokud si tě osud nevybere, nevíš nic.
Útlá, ale hutná Fournierova kniha je exkurzí na minové pole. Kličkujete, máte strach, děsíte se, kdy vám výbuch utrhne srdce, ale na otázku ze zadního sedadla vašeho auta: Kam jedeme, tati? už posté trpělivě odpovídáte. Víte, že se ozve za chvíli znovu. Zvykli jste si. Usmějete se. Vaši kluci jsou králové opakovaného vtipu.
***
Jean-Louis Fournier: Kam jedeme, tati? Computer Press, 2010, str. 112, přeložila Irena Zbiejczuková
