Spolu s dobrým vojákem, tou údajnou kvintesencí češství, se jistě zaradovala většina čtenářů. Na Konopišti vláda zastřelila vliv jednoho nepodařeného projektu na prostého občana tím, že zavedla projekt nový – zvýšila daně, aby měla na kompenzující dotace.
Tak jako si dnes všichni lidé navzájem daněmi platí své vlastní příspěvky na stavební spoření, tak si teď všichni lidi budou navzájem platit svoje dotace na levnější elektřinu: spotřebitelé svůj díl daněmi na ně přenesenými a druhou polovinu navrhovaného kompenzačního balíčku si navzájem mezi sebou zase zaplatí sami fotovoltaičtí výrobci. „Vláda našla recept“, ekonom má ale strach. Nejsou-li daně vidět, občana nebolí, a ten pak špatně hlídá své politiky. Kdyby opravdu elektřina rázem zdražila o třetinu, vyšli by lidé do ulic – a snad by se konečně začali zajímat o to, kdo systém dotací zavedl. V rámci motivace to zde neuvádím, p. t. čtenář(ka) si jistě dohledá. Ale pozor, nechť se nenechá opít klasickým rohlíkem výmluv, že „vymyšleno to bylo dobře, jenom realizace se nepovedla“. Tohle se říkalo už o marxismu. Hospodářská politika musí počítat s tím, že někdo něco nezvládne, a hrozí-li jakýkoli jeden krok regulačního úřadu katastrofou, musí to politik vymyslet jinak.
Ekonomové studují vliv viditelnosti daní na jejich zvyšování již dlouho. Základním paradoxem je toto: Když už musíme danit, je jistě dobré nastavit daňový systém efektivně, aby co nejméně bolel. Bolestí daně je, že kvůli ní měníme své chování: méně se vzděláváme (méně se to vyplatí), dáváme méně na charitu, a méně pijeme (ale naše pitky jsou kvůli ní intenzivnější, jak ukazují skandinávská data). Na druhou stranu ale zefektivnění daňového výběru znamená, že nás daná sazba bolí méně, a vláda si může dovolit ji trochu zvýšit. Nositel Nobelovy ceny Gary Becker ukazuje na datech ze 70. a 80. let, že po zefektivnění daňového systému došlo takřka v každé zemi k nárůstu vlády, nikoli, že naopak růst vlády tlačil na zefektivnění daňového systému. Amy Finkelsteinová z MIT v americké Cambridgi loni dokázala, že pouhý přechod od přímého placení penězi za použití dálnice na moderní systém automatických mýtných bran propojených s vaší kreditkou znamenal zvýšenou toleranci vyšších cen za dálnici, když platba „sešla z očí“.
Ve Švýcarsku jsou nízké daně mimo jiné proto, že většina lidí dostává (super) hrubou mzdu, a vládě musí daň z příjmů zaplatit „na dřevo“. A to bolí.
Moderní a velice efektivní schovanou daní je DPH, proto ji evropské státy milují. Kolik lidí si uvědomí, když vidí v obchodě na bundě cenovku 1000 Kč, že je to vlastně 830 korun za bundu a 170 jako příspěvek (například) fotovoltaickým podnikatelům? USA ve svém starším daňovém systému svoje účty na vaše bundy nevěší, obchod vám je připočte až u kasy. Tam ale rozdíl mezi požadovanou částkou a visačkou vidíte, a proto budete méně ochotni volit příště toho, kdo vám zvýšil daně: obzvláště patříte-li mezi chudší obyvatele! Vždyť bohatec s kreditkou u kasy ani neví, jakou částku podepisuje.
Vlády všech zemí se tak vždy snaží ukrýt své zdaněn, aby uspokojily svého Josefa Š. Tomu však bude díky tomu velikost jeho vlády neustále růst, a před rozpínavým Zámkem si bude stále víc připadat spíše jako Kafkův Josef K.
***
Nejsou-li daně vidět, občana nebolí a ten pak špatně hlídá své politiky. Kdyby opravdu elektřina rázem zdražila o třetinu, vyšli by lidé do ulic.
O autorovi| JIŘÍ BARTOŇ, Národohospodářská fakulta VŠE, katedra ekonomie S NADHLEDEM
