Když na svých webových stránkách vyhlásil konkurz na dívku, která mu bude na startu držet nad hlavou deštník, přihlásilo se na dvě stě zájemkyň. Když jel loni Velkou cenu ČR, D1 kolabovala, protože se na něj jelo podívat na 250 tisíc lidí, což je dvanáctkrát víc, než kolik se vejde na fotbalovou Spartu. A když na brněnském okruhu dojel třetí, ten obří dav šílel a on skákal v euforii na plotě před tribunou, až si roztrhl kalhoty. Petr Čech, Jaromír Jágr a... dvaadvacetiletý Lukáš Pešek. Mladík, který loni vyhrál jako první Čech po jednačtyřiceti letech závod v mistrovství světa silničních motocyklů, se loni stal sportovní celebritou první velikosti. Celou sezonu se rval o nejvyšší příčky, a ač nakonec skončil ve své kubatuře do 125 ccm čtvrtý, jde o podobnou senzaci, jako když Lukáš Bauer ovládl běžkařské tratě a Martina Sáblíková rychlobruslařské okruhy.
Na motorku přesedlal hned z houpacího koníka. Jeho premiéra však dopadla neslavně: motorčička se na tříletého Lukáše převrhla a ten si zlomil obě ruce. Přesto ani na chvilku nezapochyboval a hned, co mu sundali sádru, na ni usedl znova. Motorky mají totiž Peškové v krvi: táta Karel jezdil motokros a Lukášův mladší bratr Karel jede v jeho stopě – právě ve Velké ceně ČR spolu stáli poprvé na startu závodu mistrovství světa. „Před závody obvykle nespím a mám hrozné nervy. A v Brně to bylo nejhorší. Potom jsem to obrečel, byl to úžasnej pocit,“ říká o synově úspěchu Pešek senior.
Závody na motorkách pro nejmladší závodníky, tzv. minibiky, začal Lukáš jezdit už v sedmi letech. Kromě toho zvládal motokros a – podobně jako Michael Schumacher – fotbal. Ve všem byl výborný. V jedenácti si ho dokonce vyhlédla Slavia i Sparta. Po škole upaloval na fotbal, pak ho táta vyzvedl a šlo se jezdit. V té době rodinu opustila matka, a pan Pešek tak dělal kromě trenéra i kuchaře a pral, žehlil a uklízel. „Když chcete dělat nějaký sport pořádně, musíte ho dělat každý den. A každý den tři, to asi nejde,“ vzpomíná subtilní jezdec v džínách, růžovém tričku amikině na moment, kdy se musel rozhodovat, co dál. Hned na začátku našeho setkání mě napadá, jak takové tintítko zvládne závod s metrákovou motorkou. Říká, že posiluje tak, aby nenabral moc svalů, ale hlavně sílu – podobně jako u žokeje záleží na váze, čím víc mašina veze, tím je pomalejší.
Malý Pešek od začátku vyhrával, co se dalo, a to, že se prosadí až do mistrovství světa, bylo znalcům jasné, už když jezdil coby šestnáctiletý mistrovství Evropy. „Je to naprosto výjimečný talent,“ říká manažer Lubomír Tenkl, který stál u zrodu Peškovy kariéry, nyní mu však nemůže přijít na jméno. Ale nepředbíhejme. „Jeho jezdecký profil od jeho sedmi let je stejný jako u Rossiho,“ pokračuje Tenkl. Jen talent ale v tomto sportu nestačí.
Dokonce ani píle.
Podstatné jsou peníze. A Lukáš to už dobře ví. „Dobrý jezdec bez dobrý motorky se může ukázat, ale nikdy nevyhraje,“ vysvětluje mi mladá hvězda, která působí při rozhovoru, trošku jako kdyby jela závody – vyrovnaně, rozumně, trochu chladně, odpovídá soustředěně a zřídkakdy se usměje. K tomu, aby se jezdec dostal na vrchol, potřebuje podle Lukáše ve správnou dobu na správném místě potkat správného manažera. Nyní Lukáš jezdí v česko-švýcarském týmu Auto Kelly – CP Grand Prix Racing Daniela Eppa a na zázemí si nemůže stěžovat. Má kondičního trenéra, slušnou výplatu a může se starat jen o závodění. Začátky ale tak snadné nebyly.
„Žádný dítě asi nechce vstávat ráno a jít běhat, když ty ostatní můžou spát. Táta mě ale hnal běhat, cvičit, občas jsem u toho i brečel. Dneska mu ale můžu jen děkovat,“ oceňuje Lukáš zásluhy svého otce. „Od sedmi let jsem se mu věnoval čtyřiadvacet hodin denně. Dvanáct let jsem vlastně nežil jako normální člověk, neměl jsem čas na sebe. Nemohl jsem zajít na pivo ani si přivést ženskou, do svých sedmnácti se mi nehnul od zadku. Někdy mě napadlo, že jsem spoustu života promarnil, že jsem si mohl normálně žít a Lukáše nechat fungovat jako ostatní tátové,“ vypráví Pešek senior.
Závod je podle Lukáše fyzicky náročnější než fotbalový zápas – trvá okolo padesáti minut a neodpočne si ani vteřinu. To vše v maximálním napětí, vždyť jediná chyba se může pěkně vymstít. „Třeba v Malajsii, kde je přes třicet stupňů ve stínu, dojede člověk fakt vyřízenej, kolikrát jsem byl úplně na dně.“ I když už dávno dokázal, že jezdit umí, rok od roku trénuje intenzivněji. Letos navíc přestoupil ze stopětadvacítek do prestižnější kategorie dvěstěpadesátek, kde se jezdí trochu jinak. Motorka váží o 30 kilo víc než stopětadvacítka, závody mají o pár kol víc. Brzdí se později, ale daleko agresivněji. To vše vyžaduje lepší fyzičku. Když člověk vidí, co všechno se děje na trati ve víc než dvousetkilometrové rychlosti, říká si, že jezdci buď dokázali zcela ovládnout svůj strach, nebo jsou to prostě šílenci. „Ale rozumný pud sebezáchovy musí mít každý,“ ujišťuje mě tento vyučený autoelektrikář, který si loňskou jinak vynikající sezonu trochu pokazil tím, že párkrát závod nedojel, protože havaroval. V novinách se pak objevovaly v článcích s titulky „Pešek zase spadl“ a poznámky o jeho údajné slabší psychice. Lukáš si ale žádnou velkou chybu nepřipouští. „Jedu na sto deset procent. Nerad prohrávám a vyhrát chci za každou cenu, takže to, že občas spadnu, je normální.“ Sebevědomí je to poslední, co by mu chybělo. A respektem ke slavnějším soupeřům taky netrpí: „Na trati neznám bratra.“ V letošní sezoně zázraky ale nečeká, v kubatuře 250 ccm chce nejprve nasbírat zkušenosti a desáté místo by považoval za úspěch (v prvním závodě, jenž se jel v neděli v Kataru, bohužel upadl). Jeho cíl je nicméně jasný: stát se mistrem světa v královské kategorii MotoGP. „Kdybych si nevěřil, tak bych to nedělal.“
Ze stáje do stáje
Fotbalistovi koupíte kopačky a může hrát. Malý hokejista či tenista už je dražší... Ale motorky? To je úplně jiná liga. Lukáš Pešek je vlastně nejdražší český talent. Je to jistě skvělý jezdec, ale „jenom“ drží řidítka. O úspěchu a neúspěchu se rozhoduje úplně jinde. Jen jeho nadcházející sezona bude stát 1,3 milionu eur.
Obětavý otec by nestačil. Kromě něj byl hlavním strůjcem Lukášova úspěchu už zmíněný Lubomír Tenkl, zuřivý fanda do motorek, dnes mimo jiné majitel motokárového centra v Radotíně. V roce 1993 mu učaroval na brněnském okruhu tehdy mladičký Ital Valentino Rossi, dodnes jedna z nejzářivějších hvězd motocyklového sportu. A tehdy se Tenkl rozhodl, že se pokusí vypiplat špičkového jezdce i u nás. Za milion a půl postavil okruh, sehnal deset minibiků – malých motorek, které slouží jako motocyklová přípravka – a rozjel pro malé kluky závody, kde se jednoho dne objevil i Karel Pešek se svými dvěma syny. V sedmiletém Lukášovi Tenkl okamžitě spatřil obrovský talent. „Jezdil jsem s ním na závody, denně jsme spolu trávili tři čtyři hodiny a od začátku jsem téměř všechno platil,“ vzpomíná dnes Tenkl. „Jestli někdo postavil dráhu a tvrdí, že vychoval Peška... Je to nesmysl,“ kontruje Karel Pešek.
Po minibicích, kde získal Lukáš několik titulů mistra republiky i titul mistra Evropy, se stal v roce 2001 Tenkl jeho agentem a pustili se do „velkých“ motorek. Ve svém Kart Centru zaměstnal mimo jiné Karla Peška, ale především jednoho z nejlepších českých mechaniků Vladimíra Háčka. Bez tohoto zázemí by v českých podmínkách šlo špičkového jezdce vychovat jen stěží. Lukáš se mu brzy odvděčil, coby šestnáctiletý vybojoval v roce 2002 třetí místo v mistrovství Evropy.
Lukášův talent měl brzy naplno zazářit i v mistrovství světa, jenže tady se věci poněkud zadrhly. Lubomír Tenkl jako jeho agent mu sháněl místo v dobrém týmu, který má tak kvalitní motorku, aby Lukáš mohl pomýšlet na přední místa. Domluvil se s již zmíněným Danielem Eppem a jeho stájí Elit, jež Peškovi sehnala za 2,5 milionu osm závodů mistrovství světa v jiném týmu už v předchozí sezoně. Pro Lukáše však místo zpočátku nebylo a dostal nabídku, že ještě rok pojede mistrovství Evropy s podporou Elitu. Lukášovi bylo čerstvých osmnáct a zřejmě moc nevěděl, co se kolem něj děje, ale hnala ho – stejně jako jeho otce – vidina vytouženého startu v mistrovství světa. A se domluvili s jinou stájí, finskou Ajo, jež Lukášovi nabídla okamžitý start ve světovém šampionátu. Manažerovi, jenž pro Lukáše tolik udělal, poslali výpověď poštou a od té doby spolu obě strany komunikují jen přes právníky. V české motorkářské branži je tato Peškovic „klička“ známá a na dobré pověsti jim nepřidala. Jistě, Lukáš asi neměl detailní informace, ale snad i on sám mohl tušit, že rozejít se takovým způsobem s člověkem, bez něhož by to nikdy tak daleko nedotáhl, bylo trochu podivné.
Lukáš tedy jel v roce 2004 vysněné mistrovství s týmem Ajo, jenže ten se zdaleka nemohl honosit tak dobrou technikou jako Eppova stáj Elit. I na horší motorce, o které odborníci mluví jako o stroji, s nímž se závodník pohybuje až kolem dvacáté pozice, ale zajel třeba šesté místo. Jedna věc ho však mohla mrzet. Eppovy motorky se v další sezoně ukázaly jako bezkonkurenční a jeden z jejich jezdců, Švýcar Lüthi, se stal šampionem. Kdyby měl Lukáš a jeho otec trochu víc trpělivosti, možná by Češi už před dvěma lety měli ve stopětadvacítkách mistra světa. Asi dva měsíce po dohodě s Finy se navíc uvolnilo v Elitu místo a jet měl právě on.
„Celou dobu jsem Peškovi tvrdil, že Epp je jediný, kdo mu může dát kvalitní tovární motorku, tedy ten nejlepší stroj. Má kontakty a žádný jiný tým v seriálu mistrovství světa by ji Čechovi nedal,“ říká Lubomír Tenkl. A tak se taky nakonec stalo. Letošní sezonu, kdy přestoupil na silnější motorky, jede Lukáš v Eppově novém týmu Auto Kelly – CP Grand Prix Racing.
Nejdřív ale musí vyřešit jeden velmi nepříjemný problém. Z pochopitelných důvodů zahořklý manažer Tenkl Peška zažaloval pro náklady plynoucí z dohody s Elitem ve výši dvou a půl milionu korun plus úroky. Loni v říjnu soud vyhrál. Zajímavé je, že soud neřekl, kdo má či nemá pravdu, ale přiklepl mu peníze prostě proto, že druhá strana předložené důkazy nevyvrátila. Lukáš si totiž nevyzvedl obsílku a neomluvil se u soudu a prošvihl i odvolání (v obou případech závodil v cizině). Jeho právník nyní žádá o prominutí lhůty a obnovení řízení. Uvidíme, jak to dopadne.
Lukáš Pešek se každopádně přesvědčil, že k dosažení cíle nakonec nemusejí stačit talent ani píle, ale ani peníze. V motorkářském byznysu, kde jezdec je jen špičkou ledovce, který tvoří sponzoři, manažeři a mechanici, platí, že čím víc jede člověk zostra, tím snáze si může natlouct nos.
O autorovi| MILAN VIDLÁK, redaktor Pátku milan.vidlak@lidovky.cz
