Na rozhovor přišel v kvádru, jak se sluší na ministra, ale s batůžkem, jak člověk právem očekává od zeleného. Místopředseda české vlády, ministr životního prostředí a předseda Strany zelených Martin Bursík (49) to má od dveří svého domu do Poslanecké sněmovny přesně patnáct kroků. Hydrolog, doktor přírodních věd a aktivní horolezec třídí odpad, ministerské BMW vyměnil za lexus na hybridní pohon, zrušil vodu z plastu a za cestování letadlem by chtěl platit jakési odpustky. A nakonec v kavárně Cukr-káva-limonáda dal k dobru historku. Zrovna tady se prý před časem sešel s britskou velvyslankyní Lindou Duffieldovou: „Cukr-káva-limonáda... čaj-rumbum,“ vyhrkla prý jako rodilá Malostraňačka. „Jak to, proboha, víte?“ – „To přece ví každý.“
LN Pane ministře, napadlo vás někdy představit si, že jste česká politička?
(rozesměje se) Ne. Ne. Já myslím, že to ženy mají v politice těžší. Protože tam narazí na koncentraci ambicí. A v politice to není jako v soukromé firmě, kde se na základě skutečných schopností postupně propracováváte nahoru, trochu se obávám, že objem těch ambicí tam neodpovídá vždycky kvalitě. Jinými slovy, je to společnost velkých vlčáků. A aby se mezi nimi žena prosadila, musí se buď stát součástí té vlčí smečky, nebo být hodně šikovná.
LN Ptám se proto, že jedním z programových pilířů Strany zelených jsou lidská práva. Před pár dny se ke mně dostala sociologická analýza, založená na anonymních rozhovorech s ženami, které prošly vysokou českou politikou. Není to moc veselé čtení. „Politika je nastavená jako fotbal a my musíme hrát podle jejich pravidel,“ říkají političky. Setkal jste se s tím? Hned první den, kdy jsem přivedl zelené do parlamentu. To je fakt těžce machistická organizace.
LN Buďte prosím konkrétnější.
Tak jsou tam úplně běžné ty chlapské vulgarismy. O ženách se mluví jinak, než když je žena přítomná. Když ze Strany zelených v parlamentu přistáli tři muži a tři ženy, připadali jsme si nejdřív jako nějaký cizí element. Co tady děláte? Tady jsou přece karty dávno rozdaný – a teď nám nějaký naivní radikálové a idealisti přijdou říkat, jak to máme dělat? Pak jsem postupně pozoroval, jak si která z těch poslankyň získává autoritu a jak si ti chlapi dovolují méně a méně. Ženská se nesmí dát, nesmí si nic nechat líbit, musí si respekt vynutit. Ženy kultivují politiku. Já jsem pro pozitivní diskriminaci žen, my jsme taky zavedli kvóty, kterými se snažíme do politiky je dostat. Na druhé straně musím říct, že jsou ženy, s kterými jsem neudělal dobrou zkušenost. A možná i proto, že to jsou ženy a že to jejich logické uvažování se občas pohybuje v nějakých... jiných sférách.
LN Muži se prý v politice kromě skutečných problémů věnují taky vytváření efektivních sítí neboli zákulisní politice. Něco se odhlasuje po čtyřhodinovém zasedání předsednictva strany, a chlapi pak spolu jdou do hospody a dohodnou se jinak. Tak to opravdu chodí?
To se ale stává i u ženských.
LN Jako že spolu chodí do hospody?
To ani ne. Ale teď se mě vlastně ptáte, kdo spíš drží slovo. A kdo má tendenci porušit dohodu. Tam není mezi ženami a muži žádný rozdíl. Ale moje zkušenost je, že pro ženu je především daleko obtížnější prosadit se v diskusi, i když existuje takzvaná ofenziva šarmem, (směje se) to je zase ženská zbraň. Ženy v debatě neřeknou svůj názor nebo výhradu, dozvíte se to od nich až ex post. Ale já nechci paušalizovat. Obecně si myslím, že ženský fenomén je v politice veskrze pozitivní. A že jsou témata, ke kterým jsou ženy citlivější než muži – zdravé potraviny, čistý vzduch, čistá voda například.
LN Jedna politička v dokumentu řekla: „Politika mi vzala jakékoli iluze o lidech.“ Už se vám to stalo?
Ne absolutně všechny, ale iluze to bere. Pro mě třeba prezidentská volba byla hodně ledová sprcha.
LN Když jste o tom sám začal: důsledkem prezidentské volby byl váš mail o „krávě“ a o „donucení silou“. Šokoval o to víc, že zelení slibovali vnést do politiky slušnost a neagresivitu. Takže jste se už přizpůsobil?
Tak... já nevím. V tom prostředí zvlčit je strašně jednoduchý. Já se ale kontroluju, dávám si pozor, aby mě příliš neproměnilo. Já řekl, že je kráva, a ani nevím, nakolik je to vulgární. Bylo to ale uvolnění po dvoudenním týrání, navíc šlo o soukromou korespondenci mezi mnou a Kateřinou Jacques, určitě mě to necharakterizuje. Katka mi řekla: „Ty jsi jako školák základní školy, kterej nekouří, jen jednou si na záchodě zapálí – a zrovna ho načapá ředitel a dá mu ředitelskou důtku.“ Ona mě dobře zná. No ale vykládejte to teď někomu. Vykládejte někomu, že máte za sebou skautskou výchovu, že jste vedl skautskej oddíl a že je to pro vás hodně citlivý. Já se prostě uklik’ a deset minut nato si uvědomil, že jsem to poslal jinam. Napsal jsem omluvný e-mail, kde jsem poprosil, aby to smazala. A abych tu situaci nějak vybalancoval, řekl jsem, že to nebylo určené jí ani se jí to netýkalo. No... jí to určeno nebylo, ale jí se to týkalo. Pochopitelně.
LN A to jste ještě vloni tvrdil: „Říkat pravdu patří kmým životním krédům.“ A najednou lež v přímém přenosu, o které jste pak ještě řekl: „Zkomunikoval jsem to blbě...“
Blbost, no. Byla to milosrdná lež, jak říká moje máma. Myslel jsem, že to tím nějak zhojím – ale ona to poslala dál. Já šel den nato po Kampě a klopil oči, možná vám to bude znít komicky, ale já měl pocit, že se na mě všichni dívají, a co hůř, že se na mě najednou dívají úplně stejně jako na jiný politiky. Mrzelo mě to, prošel jsem si vnitřním očistcem. A jestli to měla být nějaká lekce pro mě, tak to tedy byla. Absurdnost je ale v tom, že já jsem se prostě patnáctkrát omluvil za krávu, já se octl v pozici člověka, který se má omlouvat. Ale já na tu prezidentskou volbu přišel! A já jsem toho Švejnara odpracoval. Já jsem s ním měl rozhovory, já jsem ho přivedl. Já jsem přesvědčil Paroubka, přesvědčil jsem další senátory, všechno fungovalo. Přesto ty politické náklady nesu já. A taky jsem to byl zase já, kdo šel za Švejnarem a po tři čtvrtě roku perfektní spolupráce mu musel sdělit: Pane Švejnare, nevím, jak vám to říct, je mi to strašně trapný, ale mně prostě chybí hlas. Ale to už je všechno přikryté tou krávou.
LN Váš otec byl dětský psycholog?
Byl psycholog, ale vystudoval také filozofii a téměř vystudoval architekturu.
Co se pamatuju, pořád ležel v knihách, četl denně do dvou do rána. On měl takovou tu oboustrannou tužku, modrou a červenou, a knížky podtrhával.
Když vezmu dneska knížku po tátovi, přečtu ji pětkrát rychleji, protože čtu to podtrhaný. Já si podtrhávám taky. Ale politická kariéra vám dá minimum příležitostí studovat. To je věc, která mě hodně trápí: že žijete z podstaty, že máte kalendář popsaný po půlhodinách. A já bych tak potřeboval jednu z těch knih o klimatu, které jsem si v posledním roce koupil někde v zahraničí, vzít a těch tři sta stránek si podtrhat...
LN Vychovával vás otec podle vědeckých metod?
Absolutně. Já nikdy v životě nedostal nařezáno. A když jsem to řek’ na horách ve stanu svému nejlepšímu kamarádovi Pavlovi, pravil: „Taky je to vidět!“ Táta byl ale úžasnej, což jsem docenil až později. Absolutně poctivý člověk.
LN Když jsme u dětství: vaše maminka řekla, že jste byl předčasně narozené, „vyležené“ dítě a že se o vás bála.
Není divu – měl jsem kilo šedesát, byl jsem nedonošenej. Táta dovážel odněkud taxíkem inkubátor a máma mě křtila pod vodovodním kohoutkem, protože měla pocit, že nepřežiju. Z toho už jsem venku.
LN V kterém momentu svého života jste se stal ekologem? Jezdil jste třeba jako kluk na akce hnutí Brontosaurus? Sázel stromky?
To nebyl moment, ale celý život. V devíti letech, v roce ’68, jsem šel do skauta. No a od tý doby jsem jezdil na tábory a v zimě spát do týpí na Brdy. A někdy kolem patnácti jsme začali lézt po horách. Dokonce jsem udělal s mámou dohodu, že mi promine, když budu říkat, že z poloviny mě vychoval skauting.
LN Jakou jste měl skautskou přezdívku?
Ježek. Protože jsem měl ježka vlasy. Ten skauting mi ale opravdu dal strašně moc. Tam objevíte životní vzory, hodnotový systém, schopnost se okolo dívat, radovat se z malých věcí. Tam poznáte, že když venku prší a je potřeba zavřít chlopeň týpí, tak to někdo musí udělat. Nebo když jdete utahaný bez vody s těžkým batohem a najednou nevíte, kudy vede turistická značka, musí prostě někdo vylézt na ten kopec a podívat se.
LN Co vás jako kluka bavilo? Knížky? Sport? Muzika?
Jde o to kdy. Četl jsem knížky z osmašedesátýho, co měli doma rodiče, Světovou literaturu. Možná nejosahanější knížka v igelitovým obalu, kterou jsem půjčoval i ostatním, byla Kdo chytá v žitě. Pak jsem taky sahal do tátovy knihovny pro filozofii. Člověk se někdy dostane do situace, že najednou neví. A pro mě je úplně standardní reakce, že jdu před knihovnu a prohlížím si hřbety knih. Moje absolutně nejoblíbenější kniha, kterou mi dal táta, než umřel, je staré vydání Listů Luciliovi od Seneky. Nechal jsem si to svázat do kůže. Ale hrál jsem taky na kytaru, přes kytaru se dobře balily holky. A hodně sportoval – lezl po horách, basketbal jsem hrál závodně, baseball jsem hrál závodně... Musel jsem se brzo naučit hospodařit s časem.
LN Co vás dneska baví nejvíc?
Mám dva momenty, kdy se raduju: když vstoupím do své kanceláře na ministerstvu. Já vím, to zní hrozně, ale je to tak. Zkrátka vím, že se budu věnovat oboru, který mě baví, s nímž jsem spojil svůj život.
LN A ten druhý moment?
Když mám volný den, jdu na kolo, do lesa se projít, úplně od všeho utýct.
LN Má něco společného horolezectví a politika, tedy kromě snahy vyšplhat co nejvýš?
To má. Jenže v politice to funguje přesně opačně než v horolezectví. Tam si vytvoříte strašně blízké vazby, jezdíte na hory pětadvacet let pořád se stejnými kamarády, prožíváte spolu krásný i kritický situace, pomáháte si. To je absolutní jistota, která v politice neexistuje. Na horách si taky, na rozdíl od parlamentu, říkáte věci důvěrný, protože je na to čas a atmosféra. Pro mě jsou expedice příležitostí doopravdy se zamyslet nad svým životem. To, co spojuje horolezectví a politiku, jsou mezní situace. Jenže při lezení si kamarády vybíráte, máte je otestovaný. Kdežto v politice jsou vám kolegové vybráni. Mě se kdysi zeptali, proč jsem nejel na hory s Bémem. Ale já jezdím na hory s kamarády. To nemyslím zle. To tak prostě je.
LN Při loňské expedici v Pákistánu vám velmi dobrý kamarád zahynul. Myslíváte na to někdy, nebo se to naopak snažíte vytěsnit z paměti?
Myslím na to tak pětkrát týdně. Na to nemůžete zapomenout. Jste v nějaké situaci a říkáte si: Tohle by se Dáňovi líbilo. Takhle si nesu v duši ještě jednoho kamaráda, který mi umřel na leukémii. Ale někdy mě mrazí z toho, jak je lidská paměť krátká. Chodím s mámou na Dušičky na hroby, jednak jí pomůžu, je jí čtyřiaosmdesát, ale taky si s ní povídám o lidech, kteří už jsou jen ta jména na hrobkách. Člověk si pamatuje prarodiče, ale praprarodiče, to už je třeba pro mě jen obraz pradědečka, který mi visí na komíně.
LN Jak na komíně?
Já bydlím v půdním bytě a tam je málo svislých stěn, všecko je šikmý. Takže pověsit někam obraz je oříšek. No ale je tam komín a na něm visí pradědeček, nakladatel Jaroslav Bursík. Byl mimochodem taky radní Prahy 2. No a prababička, ta visí hned vedle. Ta zase má na tom obraze šperky, které teď nosí moje máma. Je to zvláštní pocit, když vezmete do ruky něco, čeho se dotýkaly tři generace před vámi.
LN Máte sedavé zaměstnání. Jak si udržujete kondici? Chodíte do posilovny? Máte doma rotoped?
Rotoped mám, na něm jsem trénoval na expedici. Jinak je to strašná bída. Chodím schody pěšky a jednou za dva měsíce vyjedu na kole. Na lyžích jsem byl týden okolo Nového roku, to jezdím s bráchou, který žije v Mnichově, do Francie. Já opravdu nechápu, že zavolám premiérovi a on: „Zrovna jedu na tenis.“ – „Tak si to užij.“ Položím telefon a říkám si: Jak to dělá? Já vám ukážu diář, to je prostě příšerný. Jedu od rána do noci, víkendy plný. Mám ministerstvo, řídím partaj, jsem v parlamentu... A navíc jsem ten typ, co se připravuje předem. Když mám vládu, vstávám ráno v pět a učím se na vládu.
LN Učíte se na vládu jako na zkoušku?
Vždycky. Odmítám surfovat, odmítám to nějak proklepat, mít nos nahoře a dělat pana Důležitýho.
LN Co je dneska podle vás největší ekologický problém České republiky? Jemný polétavý prach. Protože na sebe váže organické uhlovodíky a další látky. Koncentrace toho prachu dlouho klesaly, ale v posledních dvou třech letech to zase stoupá kvůli lokálnímu vytápění uhlím. 516 tisíc domácností tady topí pořád uhlím a další lidé na uhlí přecházejí, protože je pro ně plyn drahý. Globálně je ale největší problém klima a CO2, moje životní téma. Není důležitějšího tématu než zvládnout globální politiku ochrany klimatu a emise skleníkových plynů na straně jedné a pomoci rozvojovým zemím, aby se dokázaly dopadům klimatických změn ubránit.
LN To jsou velká „prezidentská“ témata. Já se naivně zeptám na obyčejnou věc – nezlepšilo by pražské ovzduší, kdyby se MHD pořád nezdražovala, ale byla naopak zadarmo? A kde jsou v Praze slibované cyklostezky? Přitom právě vy jste mluvil o tom, jak tu všude po městě budou půjčovny kol...
Já jsem vždycky říkal, že veřejná doprava je prostě veřejná služba a cenová politika je důležitý nástroj, jak zvyšovat počet cestujících, nebo je naopak odradit. Ty čistě ekonomické úvahy, že musíme zdražit jízdné, protože nám to ekonomicky nevychází, jsem odmítal, veřejná doprava musí být dotovaná. A proč se to nepodařilo? Protože zastupitelstvo hlavního města Prahy dělá blbou politiku. Já taky slyšel tisíc důvodů, proč v Praze nemohou být cyklostezky: že Praha není vhodná, že je kopcovitá... To jsou řeči. Já jsem registrován ve Vídni jako uživatel kola. Ve Vídni je přes dvacet půjčoven kol, mají webovou stránku a kamery a vy na ní vidíte, kolik kde kol je. Na jednom místě si půjčíte kolo, na druhém ho vrátíte, první hodina je zdarma. Jednou jsem se tam zaregistroval kreditní kartou, stálo mě to jedno euro. A kdyby měl někdo chuť to kolo ukrást, z té karty se prostě odečte 600 eur. Funguje to absolutně dokonale a nevidím důvod, proč by to nemělo běžet tady. Musí se jen opticky vymezit na silnici červené pásy, aby si jich všimli chodci i automobilisti. Nebo ať si Bém udělá třeba modrý pruhy, mně je to úplně fuk, hlavně aby to už konečně fungovalo. Ale v Praze to nejde, protože jsou zabedněný.
LN Jak je to vlastně dneska s naší přírodou? Líp, nebo hůř než dřív?
Budete se divit, ale pořád ještě hojíme rány a jizvy z kolektivizace zemědělství. Já viděl letecké snímky, jak vypadala krajina před kolektivizací a po. Remízky šly pryč, meliorace, napřimování vodních toků. Je teď úžasné, když v našem programu revitalizace říčních toků někde vytrhají zatrubněný potok a udělají meandrující potůček. Někdo si řekne, co je to za blbost. Ale takhle vracíme krajině tvář. Před třemi dny jsem v parlamentu poslouchal klasicky jedním uchem a zároveň podepisoval nové projekty odpadového hospodářství: sběrný dvůr, linka na recyklaci plastů, bioplynová stanice, jedno za druhým, za evropské peníze. Za pět let to musí být vidět. Mám z toho dobrý pocit, už vůbec nejsme v situaci, kdy byla veřejnost netečná. Lidi už nenechají jen tak, když se někde kácí aleje. Když někdo udělá černou skládku. Ale odhaduju, že budeme mít brzy velký problém s vodou. Tlak na zábor volné krajiny je strašný, staví se parkoviště, zpevněné plochy, haly, a nebere se při tom v úvahu, že kromě poškození tváře krajiny se tím velice zrychluje povrchový odtok vody. To se dřív nebo později projeví.
LN Nemáte sám černé svědomí, když vás vezou autem nebo letíte letadlem? Jdete příkladem?
Já jsem přesvědčen, že jednotlivec dokáže strašně moc. A nemám žádnou černou skvrnu na svědomí, nic, co bych chtěl zatajit. Dali jsme na ministerstvu pryč BMW a koupili hybridní lexusy, takže jezdím hybridním autem a taky všichni náměstci jezdí hybridními auty. Na referentské vozy jsme udělali výběrové řízení a dali tam limit 120 gramů CO2 na kilometr. Myslím, že peugeot porazil škodovku, no, co se dá dělat. Píšeme jen na recyklovaný papír. Doma jsem zrušil PET lahve, objevili jsme moderní sifonovou lahev. Kupujeme biopotraviny. Třídím odpad, všude mám úsporný zářivky. Ale žiju v centru Prahy, nepovolili mi solární kolektory, protože to je památkově chráněný dům. A k těm letadlům – tam chystáme offsety, to znamená kompenzování letů nákupem kreditů. Což vede k tomu, že si uvědomíte, že ty lety jsou zdrojem emisí CO2. A když už někdo musí lítat, aspoň to vykompenzuje tím, že cenu těch povolenek za lety složí do nějakého fondu, který jde třeba na projekty v rozvojových zemích. Nejpozději v době našeho předsednictví v Evropské radě by to mělo fungovat, protože budeme lítat víc.
LN Frankfurter Allgemeine Zeitung o vás kdysi napsaly: „Navenek bohatý, uvnitř zelený.“ Jste spolumajitel několika pražských nemovitostí, peníze asi pro vás moc velký svod nebudou. Co je tedy pro vás v politice největší pokušení?
(chvíli přemýšlí) Seknout s tím.
LN A na to myslíte často?
No, zase ne tak často. I když vím úplně přesně, co bych dělal. Během týdne bych oživil firmu a dělal zase konzultanta v oboru energetiky a životního prostředí. Ale k těm barákům: to nejsou peníze, které bych mohl roztočit. Já to beru tak, že jsem ten majetek převzal, mám ho dát dohromady a předat dcerám. A tak to zase půjde dál.
