Na začátku srpna 2010 postihla Pákistán vlna ničivých záplav. OSN označila pakistánské povodně za nejhorší humanitární katastrofu za posledních 100 let. Jak jste situaci bezprostředně po příjezdu do oblasti vnímal vy?
Pákistán je lidnatá země, která se potýká s problémy, jež mají vliv na celosvětové dění. Několik měsíců po záplavách se pozornost tedy opět soustředí na Taliban a boj s terorismem. To znamená, že i když povodně postihly obrovský počet lidí, myslím si, že prohlášení OSN je přehnané. Já bych spíše řekl, že se může nejhorší katastrofou stát, pokud se v zaplavených oblastech nepodaří život rychle vrátit do původních kolejí. Na druhou stranu, rozsah povodní jsem si uvědomil, když jsme se přesouvali do naší cílové oblasti a dvě a půl hodiny jsme letěli nad zaplavenými oblastmi.
O jakých možných příčinách se v souvislosti se záplavami hovoří?
Příčinou jsou monzunové deště, které sice řeky rozvodní každý rok, ale ne v takovém rozsahu. Šlo pravděpodobně o klimatickou anomálii, kdy vydatně pršelo několik dní na jednom místě, to znamená v rozvodí jedné řeky, v tomto případě Indu, a monzun se nepohyboval po obvyklé trase obvyklou rychlostí. Jak vypadá situace v postižených oblastech nyní, aspoň na těch místech, která jste měl možnost sledovat? Je to různé, jelikož voda zaplavovala Pákistán postupně. Hornatým severem se v srpnu voda prohnala rychle, jelikož horská údolí nedovolí, aby se voda rozlévala. Její síla je pak obrovská a bere vše, co stojí v cestě. Byla to povodeň, která rychle přišla a rychle odešla a vyžádala si tisíce obětí na životech. Naopak na jih, do provincie Sindh, voda dorazila o několik týdnů později. Lidé již věděli, že se blíží, a stihli včas opustit své domovy. Voda se rozlila až do třiceti kilometrů od koryta řeky, překračovala náspy, silnice a železnice a po opadnutí se nevrátila zpět, ale vytvořila obrovská jezera. A to je právě největší problém, zaplavené oblasti jsou stále nepřístupné a je velice obtížné je odvodňovat. Na jakou oblast pomoci se Člověk v tísni soustředí nejvíce?
Pracujeme jak na severu, kde naše intervence začala, tak i v centrálním a jižním Pákistánu. Angažujeme se v rámci Alliance 2015 (Evropská asociace rozvojových nevládních organizací - pozn. autora), jelikož na naše poměry je rozsah katastrofy příliš velký a byl by nad naše logistické možnosti. V počáteční fázi jsme se soustředili na distribuci věcí potřebných k základnímu přežití, to znamená vodu, deky, nádobí, hygienické pomůcky, nouzové přístřešky. V současnosti již jde o dlouhodobější podporu, kdy nám jde především o obnovu živobytí v zemědělských oblastech na venkově. Konkrétně se snažíme lidem zajistit minimální příjem, aby si mohli opatřit věci denní potřeby a koupit to, co jim voda odnesla. Dále lidem pomáháme s obnovou obydlí a infrastruktury, ovšem pravděpodobně klíčová je obnova zemědělství.
Jak dlouho může trvat obnova zatopených oblastí?
Závisí to na tom, jak rychle a efektivně se podaří lidem a pákistánské vládě zmobilizovat síly a prostředky k obnově. Jak jsem už zmínil, zatopené oblasti se musí nejdříve odvodnit a vysušit. Dále je nutné, aby se pomoc rovnoměrně rozprostřela po celém postiženém území. Situace v Pákistánu je z humanitárního hlediska výjimečná v tom, že tam ke katastrofě nedošlo jednorázově (jako třeba při zemětřesení na Haiti), ale v horizontu několika týdnů až měsíců. Proto se stalo, že se pozornost a úsilí mezinárodní pomoci upřela nejprve na sever země, a když voda kulminovala na jihu, už se nedostávalo prostředků finančních ani personálních. Na severu je pomoci poměrně dost, a to i z důvodu strategicky výhodné blízkosti hlavního města, ale na jihu se nacházejí oblasti, kam pomoc vůbec nedorazila a lidé jsou ponecháni svému osudu. Nicméně když se konkrétně podívám na naše cílové oblasti, tak pokud se zemědělcům podaří obnovit poničená pole a znovu postavit rozmočené hliněné domky, myslím, že do roka by situace mohla být stabilizovaná.
Bezprostředně po povodních se mluvilo o neschopnosti pákistánské vlády rychle zareagovat na situaci. Jak se vláda angažuje nyní?
Záplavy a zemětřesení postihují Pákistán poměrně často, i když ne v takovém rozsahu. Země by teoreticky měla mít vyzkoušené mechanismy, jak se s katastrofou vypořádat. Armáda má v zemi zásadní vliv a její pomoc v počáteční fázi byla efektivní. Nyní je ovšem u moci vláda civilní, která je s armádou v konfliktu, což koordinaci pomoci nijak neusnadňuje. Druhým faktorem je velká míra korupce. Panují oprávněné pochyby, že pákistánská vláda bude schopná prostředky efektivně rozdělit. Také byrokracie tradičně zpomaluje slíbené kompenzace.
Myslíte, že se následky povodní odrazí na již poměrně velké nestabilitě země?
Těžko říct. Osobně bych význam povodní nepřeceňoval. Je ovšem pravda, že Pákistán po povodních zažil velký příliv cizinců, kteří se pohybují po celé zemi, a to i v místech, kde by to dříve nebylo možné. V zaplavených oblastech je klid a k žádnému incidentu zatím nedošlo. O důvodech se můžeme jenom dohadovat, ale Pákistán je obecně nestabilní země a myslím, že je jen otázkou času, kdy se situace opět zhorší.
***
Finanční podporu na pomoc zprostředkovanou společností Člověk v tísni věnovalo Ministerstvo zahraničních věcí ČR, partnerské organizace Welthungerhilfe a Concern, humanitární fond Klubu přátel ČvT, humanitární fond Evropské unie - ECHO a OFDA.
O autorovi| KATEŘINA GABRIELOVÁ, Autorka je mediální koordinátorkou Rozvojovky, informační sekce společnosti Člověk v tísni
