Zdeňku Svěrákovi s Ladislavem Smoljakem se v éře normalizace povedla unikátní věc: natočili prakticky jediné filmy, které odrážely tehdejší společenskou realitu. Necháme-li stranou propagandistické výtvory, byly úspěšné příběhy pozdního totáče nápadné tím, jak v nich socialismus chyběl. Utíkaly před ním do rodinného bezčasí, anebo pod záminkou kritiky maloměšťáckých přežitků vykrádaly prvorepublikové či západní vzory. Co to byl reálný socialismus, to z tehdejších filmů a knížek nepochopíme.
Až na Svěráka a Smoljaka. Neboť kde jinde by se mohl odehrávat Kulový blesk? Kde jinde by mohl kasírovat hosty falešný vrchní? Tyhle zápletky by nedávaly smysl v žádném jiném momentě dějin lidstva než v reálném socialismu. Dodnes milujeme eleganci, s jakou se Josef Abrhám či Rudolf Hrušínský na plátně vyrovnávali s ekonomikou nedostatku. Byly to tak dobré filmy, že je při nich snadné zapomenout, jak v nepřirozeném systému jsme žili. A jak jsme ho do značné míry přijali za svůj.
Ty časy se už nevrátí. Co s Kulovým bleskem v době, kdy je realitka na každém rohu? Ani ten brněnský falešný vrchní, který vyvolal vzpomínky na film Vrchní prchni, nemohl použít recept ing. Králíka. Ale filmy to byly hezké.
Čtěte „Vrchní, prchni...“ na str. 1 a 5
