Tak nám Rusové konečně odkryli karty a víme zas na čem jsme, chtělo by se říci. Ale odkryli je skutečně až nyní s evidentně dychtivě očekávanou a pečlivě připravenou invazí do Gruzie? Nebo jsme (tj. my – a nejen naši putinovští pochlebníci, nýbrž i NATO a EU) prostě jen jako nepříjemný hmyz odháněli a nepřipouštěli si přitom vzhledem k nejrůznějším indiciím již dlouho zjevnou realitu? A uvědomujeme si skutečně, na čem jsme to my všichni a nejen ona malá, z našeho pohledu dosti bědná a vzdálená země?
Jedině naprostý zaslepenec nebo fanatický rusofil může ještě dnes tvrdit, že Rusové v Gruzii hájí zájmy nějakých menšin, notabene svých občanů. O vztahu ruských „bezpečnostních“ složek k vlastním občanům nebo právům menšin ostatně nejlépe vypovídají místa jako Čečensko, Beslan a jiné. To oč tu ve skutečnosti jde a šlo od samého počátku, je něco naprosto jiného. Rusové už to navíc ani nepopírají: o změnu režimu v Tbilisi a o omezení suverenity odbojné zemičky, kterou Rusové vnímají jako své pole působnosti. Mají tam své „strategické zájmy“ a ty jsou pro ruskou politiku mantrou. Přitom jinak než silou Rus své strategické zájmy prosadit neumí.
Bohužel se až zoufale nepotvrzují předpoklady (prosazované například v roce 1990 i Václavem Havlem), že čím bude Rusko bohatší, tím bude bezpečnější i pro své sousedy. Pravý opak je pravdou. Čím je tato země bohatší a sebevědomější, tím bezohledněji a brutálněji dokáže prosazovat to, co nazývá svými zájmy. Své bohatství Rusko neinvestuje do své infrastruktury, do kultury, do posílení lidských a občanských práv či podpory hodnot, kterými by se mohl šířit nějaký pozitivní obraz Ruska, které by k němu na základě volby (a nikoliv nátlaku a hrozeb) přitáhly jiné země jako k alternativě a partnerovi. Rusko totiž neumí být partnerem. Všechno nebo nic. Nadvláda nebo boj. Své bohatství Rusko investuje do armády a do ovládnutí veřejného prostoru pod praporem jednoho názoru, masových a opět – každému jen trochu liberálně smýšlejícímu člověku – odpudivých hnutí.
Netřeba snad v předvečer 40. výročí sovětské okupace Československa připomínat, co nám ruská invaze do Gruzie připomíná. To, co vidíme nyní v Gruzii, je již z historického hlediska zcela precedentní vojenský zásah vůči jinému státu, který se odchýlil od Rusem požadované linie. Ač podobné analogie nemám rád, pokud jde o Rusko, je těch podobností s minulostí bohužel až příliš.
Saakašviliho pražské jaro Strávil jsem od roku 2003 v Gruzii dohromady bezmála osm měsíců, prožil jsem tam pád Ševardnadzeho a zažil i po dvou letech, jak se změnila v Gruzii nálada a jaký kus ušla tato země, jež předtím po desetiletí zažívala jen úpadek. Vinou rozkladu sovětského hospodářství a následně chaosu 90. let – notně podporovaného Rusy a jejich podporou separatistických hnutí. Samozřejmě. Stále to nebyla země, kde by vše probíhalo bez problémů a na niž bychom mohli vztáhnout naše kritéria na komfort, infrastrukturu či fungování demokratických institucí. Pořád to ale byla země, která za poslední léta prodělala, co se týče liberalizace a demokratizace společnosti, zcela opačný vývoj ve srovnání s jejím dnešním okupantem. A právě ten ani nezakrývá, že hodlá svrhnout režim, který si gruzínští občané možná ne zcela neproblematickým, ale ve srovnání s Ruskem stále ještě demokratickým způsobem zvolili. Nepřipomíná nám to něco? Pravda, komunisté z osmašedesátého nebyli svobodně zvolení, ale požívali nemalé důvěry občanů, a tím i jisté legitimity. Podobně jako pražské jaro lze hodnotit i úsilí prezidenta Saakašviliho získat pod svou kontrolu území, jež dosud de iure patří Gruzii. Ano, byla to naivita či naprostá hloupost – navíc s očekávatelnými a přitom nedozírnými následky. Cynik může říci: „S čím kdo zachází...“ Avšak ani to nemůže zakrýt fakt, že jde o útok na suverénní stát. I rétorika je podobná, jen se změnil slovník. V roce 1968 šlo o boj proti kontrarevoluci, nyní proti údajné genocidě. Co na tom, že tato slova nejsou podložena žádnými důkazy a navíc je pronášejí lidé, na jejichž rukou lpí krev tisíců čečenských civilistů.
A co s tím? Jako v roce 1956, 1968 i během oné epizodky z roku 2003 svět nejspíše jen srazí kufry před silou onoho medvěda. Nám, kteří jsme drželi Gruzii palce, nezbývá než je držet o to usilovněji a spolu s ní doufat v nějaké ty boží mlýny. Snad její případ alespoň některým z našich tak snadno zapomínajících a nepoučitelných spoluobčanů otevře oči. Pomůže jim třeba konečně ocenit, že na rozdíl od Gruzie jsme svůj vstup do NATO a EU stihli tak zvaně včas. Případ Gruzie (jakož i naše nesnáze s radarem) jasně ukazuje, že dnes už by nám to tak snadno neprošlo.
Ronald Reagan kdysi nazval Sovětský svaz Říší zla. Možná je čas zamyslet se nad těmito slovy v novém kontextu opět. V každém případě se tomuto typu zla (a takových rozměrů) nelze bránit jinak než pevným spojenectvím se zeměmi vyznávajícími zcela opačné hodnoty. Máme to štěstí, že takové spojenectví máme. Gruzie ne. A proto jí buď Bůh milostiv. A v brzkém čase možná i Ukrajině a dalším státům, které se opováží vydat se ze stínu a závislosti na obrovi, který se přes svůj pupek na nějakého toho človíčka a jeho tužby neohlíží.
O autorovi| Vladislav Günter, autor je projektovým ředitelem neziskové organizace
