Dnes o Noře Jones, Vladivojně a o tom, jak ven ze staré image Norah Jones to ukázala všem pochybovačům,“ líčil mi tyhle dny jeden náš významný muzikant, „když na to přijde, na albu nemusí být jediná rychlá písnička! Jakápak vyváženost! Vyváží to jiné desky.“
Na tom něco je. Po vpravdě šíleném úspěchu do hloubi klidného alba Come Away With Me, které (nejen) Americe přišlo tolik vhod po jedenáctém září, ovšem musela milá Norah řešit, jak dál. Nechtěla zůstat v pasti jediné image, celoživotní křehule. Proto si střihla odvážná hostování (hiphopeři OutKast, dandyovsky vulgární kousek s Peeping Tom) a hledala, jak se redefinovat. Nové album The Fall (Blue Note / EMI) je v tomhle smyslu úspěšné: rozchod s partnerem a zároveň kapelníkem pomohl Noře k električtějšímu zvuku i k melancholickým písničkám o patáliích se vztahy.
Otázka je, co na to řeknou ti, kteří si zamilovali Noru debutantku: tady se porcelánová panenka přece jen víc vrtí, méně usmívá a místo utěšitelky je tu někdo, kdo by sám potřeboval poradit. Poctivá práce písničkářčina. Koneckonců, Norah, která od počátku tlumí zprávu, že je dcerou indického mistra sitárových rág Raviho Shankara, má v mírnění popularity praxi.
Jakési nové hledání teď podstupuje i muzikantka, performerka i autorka rozhlasových Čajoven, která má za sebou řadu alb s kapelou Banana. Vladivojna La Chia má za sebou momenty promarněné i luxusní. Kdo ji viděl hrát na kytaru-patník nebo zažil, jak si na hlavě chráněné přilbou nechává explodovat hlávku zelí, nejspíš vytušil, že není na škodu, když na pop-scénu občas zamíří někdo ze žactva ostravských výtvarníků a performerů Lysáčka a Surůvky.
Po rockových pokusech teď Vladivojna zjemněla a jen v malé sestavě (hlavně kytara, cello, elektronika, vokály) vydala Tajemství Lotopu - první album pod svým jménem. Úžasně silné je v šamanském tahu, síle, kterou patrně dostala Vladivojna v kolíbce. Problém je v teatrální stylizaci: všechno zafixované a vykonstruované tu tomu přirozenému proudění překáží. Málokdy se slyší album, jež by bylo v něčem velmi šťastně své a zároveň znásilňované směrem k mainstreamu.
Ta část alba, kde Vladivojna zpívá česky, je méně srozumitelná než zbytek v angličtině: tak skvěle spletité a psychedelické jsou její české příběhy („Přelitý a podlitý je džbán hlinitý / Nešťastný kominík v postranní ulici kýchá / Komisař Jokotak vykoktá před katrem zákoník / Liliput za katrem zubama nasraně drkotá...“).
Třeba je po sobě za čas přezpívá jinak - Vladivojny i Nory Jonesové se přece neproměňují jen jednou za život. Zatím opakovaně zkoumám z alba tu nejslibnější třetinu a doporučuji ji i vám. Konečně - byl by luxus nepodporovat někoho, kdo ve veřejnoprávním rozhlase (ve zmíněné Čajovně) vyhlásí soutěž slovy: „A ten, milí posluchači, kdo uhodne správnou odpověď, získá jako cenu... moje krásné červené střevíčky.“
***
Otázka je, co na nové album řeknou ti, kteří si zamilovali Noru debutantku: tady se porcelánová panenka přece jenom víc vrtí, méně usmívá a místo utěšitelky je tu někdo, kdo by sám potřeboval poradit
O autorovi| Pavel Klusák, hudební publicista
