Je neuvěřitelné, co všechno -a dobře - Jiří Brdečka dokázal. Kreslil do časopisů, psal filmové kritiky, jako scenárista uměl všechny žánry hrané tvorby, tvořil i animované snímky.
Byl všestranně talentovaný, ovšem málo platné - diváci s největším potěšením čtou jméno Jiřího Brdečky v titulcích pohádek a komedií „věčně zelených“. Pochopitelně, že nejpopulárnější je parodie Limonádový Joe. Když stvořil tohoto hrdinu bez bázně a hany, nejprve pro časopisecký seriál v roce 1940, bylo autorovi teprve třiadvacet let!
„Začal jsem v Lidových novinách jako referent s velice neobratným stylem. Ale mělo to jednu výhodu: musel jsem se nutně vypsat. Když byl člověk nucen psát referáty každý týden, dávalo mu to řád a disciplínu.“ Řemeslo naučené u Wericha Týden co týden po dobu několika roků jsem sedával vedle Jiřího Brdečky na projekcích nových filmů a vždy jsem se těšil na jeho stručná, ale výstižná hodnocení. Zdůrazňoval znalost filmového řemesla: „Nikoliv, technikou nikdy nelze opovrhovat, třebas by byl umělec jakkoliv geniální a cíl jeho tvůrčí práce jakkoliv vysoký.“ Později se rozhodl vyprávět mi o svém filmovém životě, ale nakonec mi byla dopřána pouze jedna návštěva; Jiří Brdečka hovořil hlavně o svých tvůrčích setkáních. Neskrýval, že řemeslu se vyučil u Jana Wericha. „Když jsme začali s Trnkou, ani já, ani Trnka jsme toho o profesi moc nevěděli, Werich - ovšem i vlivem divadelní zkušenosti - věděl, že nestačí pouze úhledně vedle sebe stavět scény, ale že každá scéna sama o sobě musí mít svou architekturu, že musí být sama o sobě mikrosvětem. On byl nejlepší, když už byla vytvořena fabule. To začalo ,oživování Golema‘ - kosti začaly dostávat maso a krev. Sledovat Wericha při této fázi psaní scénáře bylo imponující.“ Proč po Císařově pekaři a Pekařově císaři nenatočil tým Frič-Werich-Brdečka další komedii?
„Těžké to bylo i kvůli Werichovi. O tom už psal Suchý a více lidí. Wericha dostat do řečiště určitého nápadu, aby se jelo i přes překážky a ,šlajsny‘, bylo dost nemožné. Neměl zkrátka ,prdel‘. Říkali jsme si, že po úspěchu Pekaře musíme něco udělat. Existovalo několik námětů. Matně si pamatuji na Ezopa, kterého měl Werich rozdělaného už v Americe; jestli si přivezl text, nevím, nečetl jsem ho. Vždycky se to ale rozvařilo hned při prvních sezeních. Werich byl roztržitý, odváděl řeč jinam. Ne úmyslně, schválně. To by býval musel být někdo s příšernou vůlí a musel by být starší. Snad by ho vrátil zpět: Tak, pane Werichu, musíme pokračovat!“
Později se Jiří Brdečka autorsky podílel i na dalším z Fričových vrcholných děl, satirické komedii Král Králů. Jak viděl tvůrce téměř stovky filmů? „S Macem Fričem, roztomilým člověkem, bylo vždy příjemné pobýt, třebaže se projevoval občas trošičku ješitně. Čemu se divit: ze všech stran slyšel, že je králem českých režisérů. Takže někdy byl nedůtklivý. I v ateliéru nosil na hlavě takový ,tralaláček‘ a nesnesl, aby někdo jiný měl taky klobouk. To byla jeho výsada.
Zažil jsem ho už za války při filmování Hotelu Modrá hvězda a potom samozřejmě s Werichem; to se dá říct pouze to nejlepší. Před paní Suzanne Marwille měl obrovský respekt, nesmírně si vážil, že ho podržela v jeho alkoholických chvílích. Dojalo mě, že když zemřela, byl s ní Frič v krematoriu sám, protože o pohřbu nikdo nevěděl.
Ale opakuji, že když jste ho znali líp, tak bylo vidět, že je na svou proslulost lehce nedůtklivý. Ovšem kdo z těchto lidí nebyl? Všichni byli. I Trnka. I Werich. Všichni.“ Mnich i vilný stařec Jiří Brdečka bavil filmové diváky, ale i sám sebe. Proto neodmítl ani nabídky zjevit se před kamerou. V dramatu z husitské doby nazvaném Spanilá jízda se pohybuje mnoho postav nejrůznějších existencí. Pozorný divák znalý podob filmařů rozpozná Františka Vláčila jako „hejska“, Zdeňka Podskalského coby starce a Jiřího Brdečku, zachumlaného v mnišské kutně.
V šantánové scéně komedie Adéla ještě nevečeřela je krátký detailní záběr na dva vilné starce, kteří si zálibně prohlížejí vystupující umělkyně. Jsou to Jiří Brdečka a jeho přítel Myrtil Frída, filmový historik.
Loni o Štědrém dnu uplynulo od narození Jiřího Brdečky již devadesát roků. Francouzský režisér René Clair kdysi vtipně prohlásil, že má hotový film, který zbývá pouze natočit. Ale i s Jiřím Brdečkou, tak jako se všemi velkými filmaři, se nenávratně ztratilo několik filmů, které už pro nás nikdy nikdo nenatočí.
***
Jiří Brdečka
(24. 12. 1917 - 2. 6. 1982) Studoval dějiny umění, po válce byl jedním ze zakladatelů studia Bratři v triku. Stálý spolupracovník Jiřího Trnky, často i anonymně: Árie prérie, Císařův slavík, Staré pověsti české, Sen noci svatojánské.
Režisér animovaných snímků, oceněných mnoha cenami: Jak se člověk naučil létat, Špatně namalovaná slepice, Proč se usmíváš, Mono Liso? aj.
Scenárista hraných filmů, mj. Vlčí jáma, Ztracenci, Princ a Večernice, Až přijde kocour, Adéla ještě nevečeřela, Tajemství hradu v Karpatech. Napsal knihu o dobývání Divokého západu Kolty bez pozlátka a knihu povídek, z nichž jedna se stala námětem filmu Věry Chytilové Faunovo velmi pozdní odpoledne.
