Jako pilný návštěvník antikvariátů jsem ale po třech tehdejších korunách skupoval ze svého kapesného staré výtisky, po několika letech se mi podařilo je zkompletovat hluboko do minulosti, až někam před dobu svého narození.
A neříkám to jen proto, že si jej teď připomínáme, je to čistá pravda: nejradši jsem na těch omšelých, ohmataných stránkách četl články Jiřího Černého. Primárně mě na nich v tom věku bavilo, že psal o kapelách nebo zpěvácích, které jsem měl rád, s dnešním odstupem už ale vím, že nešlo jen o téma, ale i o zpracování.
Zemřel legendární hudební kritik Černý. Čechům otevíral svět kvalitní muziky |
Jiří nepsal nijak – ani v dobrém slova smyslu – dryáčnicky, jeho doménou byla zjevná erudice nejen v hudbě, schopnost neobvyklých srovnání a uvádění do kontextu a obrovský dar sdělit myšlenku způsobem jaksi důvěrným, empatickým, vtahujícím.
Když pak tu a tam Jiřímu zase začínali povolovat psát, vždycky jsem jeho texty vyhledával. A když pak moderoval první velké demonstrace v listopadu 1989 na balkoně Melantrichu, měl jsem podvědomou radost, že tam stojí „můj člověk“ – někdo od hudby, od dobré hudby, žádný politik, ať už minulý, nebo budoucí. Tehdy mě vůbec nenapadlo, že bych se k němu mohl někdy byť jen přiblížit, natož s ním spolupracovat a také s ním třeba, proč to nepřiznat, tu a tam jít na víno.
Alexander Dubček, Václav Havel a Jiří Černý 24. listopadu na tiskové konferenci Občanského fóra v Laterně magice.
Jedno takové jsme spolu pili, když jsem byl jako novinářské ucho někdy v roce 1990 nebo o rok později pozván na jakýsi seminář hudebních publicistů. A právě při svém oblíbeném bílém mi, o víc než třicet let mladšímu, Jirka nabídl tykání. Opravdu jsem se cítil, jako kdyby mě pozval na mejdan Mick Jagger, takovou měl Jirka Černý mezi námi hudebními fanoušky váhu.
A když jsem krátce nato jako elév začal chodit na porady časopisu Rock & Pop a potkával se se svými dalšími novinářskými idoly, cítil jsem se v sedmém nebi – byť to nebe bylo značně neformální a hlavní obraz z té doby, který mám před očima, jsou Jirkovy obrovské nohy na šéfredaktorském stole, vynořující se z oblaků cigaretového dýmu.
Jirka coby vášnivý sportovec byl mimochodem z tehdejší redakce snad jediný, kdo nekouřil. Možná i proto se dožil tak krásného věku. I tak je mi ale z jeho odchodu strašně smutno. Dnes si na festivalu v Trutnově s kolegy připijeme na jeho památku jeho oblíbeným moravským bílým...
