„Jako starší a rozumnější mě dovychovávala. Já byl kluk z předměstí a ona už se pohybovala v pražské intelektuální společnosti. Obdivuhodné bylo, že i když si mohla žít docela pohodlně, šla zpátky bydlet na kolej za tři stovky a žila tak, jak žijí lidi po maturitě. Chodila za dvě šedesát na obědy a večeře do menzy jako my ostatní.“
Kolega Menzel vzpomíná, že Chytilová měla vždycky jedničky, všechny práce včas hotové, studovala s červeným diplomem. „Byla na rozdíl ode mne už dospělá a věděla, co chce. Říct, že je pracovitá, je málo, ona je prostě cílevědomá. Třeba jsme byli na brigádě, bylo vedro a my měli vyčistit velkej lán pole, postupně jsme se všichni ztráceli a šli se koupat.“ Jen Věra Chytilová ne. Na tom poli prý nakonec zůstala sama, dokud zadanou práci nedodělala. „Taky to byla strašně krásná holka. Cestou z Klimentské ulice do Opletalovy do menzy ji zastavovali chlapi a chtěli si s ní dát rande.“ Měla výdrž a sílu Jako režisérka musela prokázat velkou sílu. „Když jsme skončili vysokou školu, šli jsme se přihlásit do Krátkého filmu. Evalda Schorma a mě vzali, a Chytilku nechtěli, že se jezdí točit ven a byly by problémy s ubytováním. Byla holt ženská,“ říká Jiří Menzel. „Ale chovala se vždycky skvěle, i za normalizace,“ potvrzuje. „Když už směla točit nějaký film, tak si ho udělala po svém, nenechala se ničím zastavit. Taky se jí ti bolševici dost báli. A přitom ji otravovali, jak mohli. Ale ona si svoje prosadila, měla tu výdrž a sílu. Ani v nejhorších dobách nikdy nic nepodepsala, nikam se necpala, přesto ti naši kolegové - Macourek, Vorlíček, Balík, Sequvens, Steklý a spol. - okamžitě na ni naskočili. Málo se to říká, ale my nebyli odstrčení Brežněvem ani Husákem, ale našimi kolegy.“ Když došlo k natáčení jejího prvního celovečerního filmu, chtěla, aby jí za zády stál někdo loajální. „Barrandováci se tvářili, že bývalá komparzistka a klapka režíruje. Navíc jediná ženská. Potřebovala oporu, tak jsem jí dělal pomocného režiséra - asi jsem tehdy ještě nestál za nic, ale byl jsem tam jako taková spřízněná duše. A když potom točila Hru o jablko, což je mimochodem pořád jeden z jejích nejlepších filmů, tak se se mnou pořád radila o obsazení, produkce už byla nervózní, že pár dní před prvním natáčecím dnem pořád ještě není obsazena hlavní role. A ona najednou řekla - a co kdybys to hrál ty? Tak jsem si v Jablku zahrál a jsem na to pyšnej, protože jsem poznal zase trochu jiný způsob režie. Můžu mít výhrady k jejím filmům, tak jako má ona k mým, ale Věra je velkej filmař. To všechno teprve dojde ocenění.
