Tohle musí skončit!“ ječel hlas v telefonu. „Já vím, o co se tady jedná, není to žádná náhoda a musí to skončit. Za tohle se platí a ty za to zaplatíš! Že o ničem nevíš? Tak v tom případě se to děje, aniž bys o tom věděl, což je ještě horší!“ Telefonát trval něco přes hodinu a skončil těsně před půlnocí; a jestliže na začátku ze všeho nejvíc připomínal hádku milenců, na jeho konci bylo rozhodnuto o tom, jak a kdy budou padat bomby na Kosovo. V onen jarní večer roku 1999 totiž telefony v rukou drželi dva nejdůležitější muži tehdejší světové politiky, Bill Clinton a Tony Blair.
Americký prezident byl rudý vzteky kvůli tomu, že si v několika předcházejících dnech přečetl několik článků z britského tisku, z nichž získal dojem, že britská vláda – v čele s Blairem, jeho politickým kámošem číslo jedna – si doma vylepšuje pozici na jeho (Clintonův) úkor. Šlo o to, zda a za jakých okolností povolit ve válce o Kosovo nasazení pozemních sil. Clinton chtěl Srby ubombardovat, Blair byl skeptický a chtěl možnost pozemních bojů nechat otevřenou. Oficiální linie se ovšem řídila stanoviskem Američanů. Takže, když se Clinton v anglických novinách opakovaně dočítal o tom, že pozemní síly jsou nezbytné, získal pocit, že to ostrovní novináři nepíšou jen tak pro nic za nic, nýbrž že k tomu dostávají návod zWhitehallu. Až do letošního léta neměl mimo Bílý dům a Downing Street o rozezleném transatlantickém telefonátu ani ponětí. V červenci však vyšla v Británii kniha s názvem Jak to bylo za Blaira (The Blair Years). Jejím autorem je Alastair Campbell, dlouholetý nejbližší poradce nedávno odstoupivšího premiéra; a podobně objevných momentů v ní čtenář jen trochu zběhlý v událostech devadesátých let najde, co hrdlo ráčí.
Campbell totiž nenabízí běžné shrnutí událostí od roku 1994, kdy se stal mluvčím nového šéfa Labour Party, přes dvojí vítězství ve volbách a války v Kosovu, Afghánistánu a Iráku až do svého odchodu v roce 2003. Vydává své (patřičně upravené, o čemž bude řeč později) deníkové zápisky z té doby, což má nespornou výhodu bezprostřednosti. Nedozvídáme se sice nic podstatně nového (to však ve chvíli, kdy drtivá většina aktérů je stále politicky činná, nebylo možné realisticky očekávat), avšak dostáváme k dispozici momentky, jež mohou pomoci dokreslit obrazy lidí, kteří se sedm let bezprostředně podíleli na vedení nejdůležitější evropské mocnosti.
Například spojenectví a zároveň rivalita Tonyho Blaira a jeho ministra financí (dnešního premiéra) Gordona Browna je věc, o níž se popsal pěkný kus anglických lesů. Když v roce 1994 zemřel šéf labouristů John Smith, dohadovali se Blair a Brown, kdo stranu povede. Volba padla na Blaira, protože byl nejpřesvědčivější v jednání s lidmi, přestože Brown měl intelektuálně navrch.
Campbell to doplňuje po svém: Při jednom z jednání v jednom z londýnských hotelů si Brown odskočil a nevracel se. Blair si u stolu točil prsty mlýnek a říkal si, že jeho kolega nejspíš nevydržel a ze schůzky utekl. Za nějakou chvíli se ozval telefon; Blair se na něj ani nepodíval. Vtom se zapnul záznamník: „Tony, tady Gordon. Nějak se mi povedlo zamknout se na záchodě.“ Na to Blair: „Zůstaneš tam, dokud mi všechno neodsouhlasíš.“
Mám ji odstřelit?
Některé anekdotické příběhy hrají na notu zjevně vážnější. Robin Cook, dnes již zesnulý bývalý ministr zahraničí amajitel jednoho z nejbystřejších mozků New Labour, v roce 1994 nechtěl, aby se Blair pouštěl do boje za zrušení „článku 4“ stanov Labouristické strany – ten mluvil marxistickým jazykem o dosažení „společného vlastnictví výrobních prostředků“.
„Je v tvých silách takový boj vyhrát, ale myslím si, že až se smyje krev z koberců, budeš pochybovat, že to stálo za to.“ V jistém smyslu měl Cook pravdu: právě neustále nespokojené levé křídlo strany se nakonec zasadilo o Blairův odchod nejvíce.
I další pasáže jsou strhující.
Obraz nejvyššího státního úředníka vDowning Street Andrewa Turnbulla, jenž si začal v polovině roku 2003 zjišťovat, jak by fungovalo premiérování místopředsedy vlády Johna Prescotta, kdyby Blair následující týden prohrál hlasování o Iráku; výbuch vzteku Blairova dlouholetého spojence Petera Mandelsona, když se dozvěděl, že nedostane další kabinetní funkci; hádky s Blairovou ženou Cherie o tom, s kým se má přátelit, a s kým ne, když její známá Carole Caplinová udělala na veřejnost špatný dojem. A pak tu máme tři Campbellova pravidla pro Blaira při jednání s tiskem: 1) nikdy nevěř novináři, který říká, že ti prokáže laskavost, 2) nikdy nedávej rozhovor, když u toho nebude nikdo další, 3) nikdy nemluv o Bohu.
Pro Blaira bylo vycházení s – často velmi agresivními – ostrovními médii klíčový předpoklad úspěšného premiérování. Campbell byl všeobecně považován za minimálně druhého nejmocnějšího člena vlády, byť oficiálně významnou funkci nezastával. A mnozí dokonce tvrdili, že Blaira vodí na provázku jako svou loutku.
Chtělo by se říct, že Campbell byl někdo jako tajemník sir Humphrey z kultovního ostrovního seriálu Jistě, pane ministře a jeho pokračování Jistě, pane premiére. S jedním malým rozdílem, sir Humphrey je prohnaný a tvrdý, leč vždy noblesní pán se sofistikovaným slovníkem, zkrátka stará škola. Alastair Campbell naproti tomu proslul způsoby a mluvou buldozera. A jak se dřív choval, tak dnes píše. Jeden politik je hovnař, druhý zmrd a třetí totální píča; jednání s novináři je jako plavat v hovnech; kdo vyjde z knihy jako „docela prima chlápek“ – například George Bush, s nímž si Campbell vyměňoval poznatky o zhoubnosti pití (oba jsou vyléčení alkoholici) a jenž „zblízka dělá podstatně lepší dojem“ – může si gratulovat. Není to vždy spravedlivé, ne zrovna kultivované, někdy trochu trapné, ale obvykle čtenáře prostě potěší, že ti mocní chlapíci v kravatách jeden o druhém nesmýšlejí v politických frázích, ale stejně jako normální lidé.
To samozřejmě platí nejen o Campbellovi. Když v roce 2003 na jednání kabinetu o invazi do Iráku kladla ministryně pro mezinárodní rozvoj (ať už to znamená cokoliv) Clare Shortová Blairovi, svému šéfovi, nepohodlné otázky tak dlouho, až i vyhlášený diplomat Blair začal ztrácet klid, poslal mu Campbell na kousku papíru vzkaz zhruba následujícího znění: „Vzpomněl jsem si, jak Saddám jednou zastřelil ministra zdravotnictví, protože ho hrozně iritoval. Mám ti přinést pistoli?“ Blair poslal zpátky stručnou odpověď: „Ano.“ Shortová zanedlouho podala demisi. V týž den, na nějž pro ni Blair chystal vyhazov. Na objektivní pohled je Campbell příliš stranickým hráčem; toho se dočkáme až od historiků. Campbellova kniha je v jistém smyslu zajímavější tím, co v ní není, než tím, co v ní je. Autor měl k dispozici dva miliony slov deníkových zápisků, tedy sedm tisíc běžných knižních stránek. Nakonec se milosrdně omezil na desetinu, což pořád vydá na slušný fascikl.
To, co nevydal, by však patrně vydalo na ještě ostřejší sousto. Campbell se však hned na začátku vzdal role férového hráče, když předeslal, že se v jeho knize neobjeví nic, co by mohlo a) poškodit premiéra Browna, b) nic, co by mohlo pomoci Konzervativní straně.
Kniha většinou jen ilustruje to, co již je veřejnosti známo, a přidává více či méně šťavnaté detaily. Například Campbellův popis situace, jež předcházela jeho nucenému odchodu z vládního týmu (když vyšlo najevo, jak bezskrupulózně šel proti BBC, jež citovala pro Blaira nepohodlná fakta o válce v Iráku), je natolik kusý, že je historicky nepoužitelný. Koneckonců, autor byl devět let vysoce postaveným „spin doctorem“ – jak se říká politickým poradcům, kteří ovlivňují či přímo diktují, co se bude psát v novinách tak, aby z toho vyšel Blair co nejlépe; není důvod si myslet, že jeho současný počin má nějaký zásadně jiný smysl. Jakkoli to zní nepravděpodobně, lidé, kteří Campbella znají, o něm tvrdí, že loajalita patří k jeho mimořádně silným povahovým rysům.
Kdo tedy bude v pokušení brát knihu The Blair Years za bernou minci pro hlubší hodnocení New Labour, vystavuje se nebezpečí, že Alastairu Campbellovi – jako už kdekdo mnohokrát – naletí. Při pozornějším pohledu vidíme, že všichni, kdo se postupem let Blairovi (a potažmo Campbellovi) znelíbili, dostali v knize za uši, zatímco spojenci z ní vycházejí jako prima lidi. A také, že všichni mocnější než Campbell – princ Charles, prezident Bush, Blair sám – jsou OK, zatímco posměch a odsudek jsou rezervovány pro ty slabší. Otázka, jestli je to věc Campbellovy povahy, nebo jestli je to bezděčně výstižná charakteristika nejvyššího vedení vlády Nových labouristů, zůstává nezodpovězena.
O autorovi| Daniel Deyl, redaktor Týdne
