V jistotě, o kterou se v Divadle Járy Cimrmana lze bezpečně opřít, je zahrnuta přetrvávající kvalita jazyka, s nímž si Svěrák se Smoljakem pohrávají. Svědectvím jsou desítky zlidovělých výroků, které leckdo používá, aniž by možná věděl, odkud pocházejí. Přímo gejzírem takových „hlášek“ je třeba představení Posel z Liptákova s nesmrtelnými „nápisy za pivo“ objevenými pod omítkou stěn liptákovské hospody.
Poprvé, podesáté, posté, vždycky se obecenstvo zasměje na konkrétní narážku. Poprvé, podesáté, posté proběhne mezi herci skoro navlas stejné mimické či gestické krátké spojení – a zabere. Někdy se už už zdá, že ten fórek se židlí, kterou jeden „vědec“ druhému během semináře obsazuje, nepřijde. Nikoli. Znovu se po sobě udiveně dívají, opět si ťukají na čelo a krčí rameny – a kupodivu, opět se těmto vtípkům divák vděčně zasměje. Jisté také je, že Miloň Čepelka tak jako poprvé vystřihne nevinně zkaženou matku Žílovou v Aktu s křehkou roztomilostí převlečeného chlapa v sukních. Herečku tady po těch letech askeze už nikdo nečeká.
Nikdy nezklame hudební složka, na niž Cimrmanovi pokračovatelé kladou velký důraz, ať už využívají klasiků takové velikosti, jako je Bedřich Smetana, nebo „jen“ služeb skladatelů současných typu Velebného, Klusáka, Vondrušky či Skoumala. Kromě toho u Cimrmanů zpívají rádi, byť zdaleka ne všichni s talentem, a nedají si to vzít. Jasně a jednou provždy je daná také vizuální podoba scény a kostýmů. Jaroslav Weigel vtipně vychází ze stylu přelomu 19. a 20. století, tedy doby, v níž se autoři rozhodli svého génia zrodit. Postupně vytvořil osobitý styl, který je vlastní všemu, co s Cimrmanem souvisí.
