Myslíte si, že budu na konci cesty hodně unavený? ptá se německý turista Helmut poté, co mu jeden z kluků ze stáje sedlá koně. „To bude dobrý,“ poplácá ho pomocník po rameni a hned si rychle hledá další práci, zřejmě aby nemusel řešit další podobné otázky.
Helmut v životě neseděl na koni. S manželkou si vyrazili užít volna na sever Itálie, do Jižního Tyrolska. Na internetu našli vícedenní výpravy v koňském sedle a řekli si, proč to nezkusit, v Alpách budou určitě krásné scenerie.
A měli štěstí. Ještě pár dní před tím, než jsme se všichni na téhle farmě ve vesničce Luttach sešli, v horách sněžilo a výšlap do téměř dvou tisíc metrů by tak byl příliš riskantní. „Kdo jezdíte dobře?“ ptá se Herbert, majitel stáje. Kromě nás, tří Čechů, se zvedají ještě další tři ruce. Pojede nás deset, to znamená, že na čtyři se bude muset brát ohled. Tváříme se všelijak. Nevyrovnaná skupina není žádná radost pro nikoho. Pokročilejší jezdce trápí, že se jde hodiny a hodiny pomalým krokem, a ti méně zkušení mají zase pocit, že i ten krok je pořád příliš rychle.
Herbert nic neověřuje, rozděluje koně podle toho, co jeden z nás přetlumočí. Německy. V Jižním Tyrolsku se mluví německy, italsky a v některých případech místní specialitou – ladinsky (jazyk připomínající provensálštinu). S angličtinou máme smůlu.
S postupem času zjišťujeme, že nám naše přiznání zajistilo ty nejohnivější oře ve skupině. Jméno jednoho z nich – Brutus, mluví za vše.
Hafling svého jezdce snadno odhadne
Zhruba padesátiletý Herbert Walcher se věnuje koním odjakživa. V Luttachu podobnou turistiku na koních provozují dvě farmy a spíš si pomáhají, než aby si konkurovaly. Obě jsou zaměřené na westernové ježdění, ale to při výšlapech do hor až tolik neznamená. Jen to, že sedlo má vepředu westernovou hrušku a dozadu se snadno vejdou dvě kožené brašny se všemi našimi věcmi. Koně jsou citliví a reagují dobře na povely (holení), což začátečníci ani řešit nemusí – jejich koně jdou sami od sebe tam, kam zbytek skupiny.
Túru Herbert potvrdí až tehdy, kdy se mu přihlásí alespoň pět lidí. V ceně mají zapůjčení koní, snídaně a večeře, ubytování – většinou velmi jednoduché. Nejvíc takovýchto výprav podniká na jaře a na podzim.
V létě se tu pořádají jezdecké školy a v zimě zase výlety na saních. Není to žádný velký byznys, ale nestěžuje si. Na uživení rodiny a asi deseti koní to stačí.
Jižní Tyrolsko je oblastí, odkud pochází oblíbený horský kůň – hafling. První z tohoto plemene se narodil nedaleko odtud ve vesnici Jenesien koncem 19. století. Jsou to menší, statní a stabilní koně s medovou hebkou srstí a dlouhou bílou hřívou. Vyznačují se chytrostí a obratností v terénu – na rozdíl od ostatních větších koní neklopýtají ani na prudkých kamenitých cestách.
Na druhou stranu poznají okamžitě slabiny svého jezdce, takže se klidně poflakují a popásají, aby si pak vzniklou mezeru hbitě doklusali. Naštěstí pro naše začátečníky se neplaší a nevyhazují, takže udržet se není problém.
Vyrážíme za slunečného dopoledne. Část dne putujeme údolím Tauferer Ahrntal, kde leží Luttach, pak se vydáváme do kopců.
Jdeme pouze krokem s občasným klusem, ale nuda to není. Koně si docela vykračují, Herbert vpředu zkouší různé akrobatické prvky – třeba polehává přes sedlo, s nezbytnou cigaretou v ruce.
Čím jsme výš, tím se otevírají působivější pohledy. Dramatické zasněžené alpské vrcholky a v dálce žluté Dolomity. Louky pod námi jsou jasně zelené, posekané.
Jižní Tyrolsko je autonomní oblastí, která má svoji vlastní specifickou legislativu. Místní horalé mají povoleno provozovat drobné občerstvení a ubytování víceméně bez omezení, zato se od nich čeká, že se budou starat o svoje okolí. Čím líp je upravené, tím víc turistů přijde a tím víc se jim jejich služby vyplatí.
Pro Čechy je tu jedno nezvyklé omezení. Ačkoli v lesích roste spousta hub, je možné je sbírat jen v některé dny a s placeným povolením (za osm euro za den). Kdo tohle nařízení ignoruje, může se připravit na pokutu od správy parku.
Stezkou nestezkou s koněm za zády
Terény jsou různé. Od širokých mírně vzestupných cest, kde by se dalo pohodlně cválat, až k téměř kolmým srázům s kamennými schody nebo drolícími se oblázky, kde musíme sesednout a koně vést.
Můj valach Rio je kříženec teplokrevníka s tankem a vyznačuje se tím, že se zásadně nedívá na cestu. Když zavrávorá, tak se o mě opře. Po chvíli jsem unavená tak, jako bych ho do kopce tlačila. Herbert nějaké naše starosti neřeší – hlavně si máme dávat pozor na sebe. Netradiční přístup, čeští koňáci by ho pravděpodobně pověsili na nejbližší jedli.
Rio se naštěstí neplaší, zato ještě mohutnější Brutus v řadě za námi v jednom dramatickém místě zpanikařil a jezdec měl co dělat, aby ho udržel na stezce. Začátečníci mají klidnější koně a hlavně sladkou nevědomost. Večer zjišťujeme, že si myslí, že tohle je normální a bez rizika. V sedle jsme tak šest sedm hodin denně. Zadek už docela bolí a máme hlad, ale nejdřív je třeba postarat se o koně. Odsedlat, vytřít do sucha, dát napít, vyhnat do ohrazené pastviny – náročný den je nijak nerozhodil a vyvádějí jako hříbata.
Máme s sebou spacáky a spíme na seně. Do poslední chvíle jsme tomu nevěřili, protože seník je z betonu, profukuje tam a v noci je tu kolem nuly. Bohužel, penzionky jsou pro „lepší“, i když 30 eur za noc na osobu za minibyteček ve dřevě s krbem a vlastní kuchyní není až tak moc. Ještěže nám uvaří aspoň večeři.
Uprostřed náměstí se nekrade
Po dlouhém putování v sedle je člověk pořádně rozlámaný a po více dnech je to spíš utrpení než pohodlné posezení. Co se bezpečnosti týče, je třeba neustále myslet na to, že kůň není stroj, ale zvíře. Stát se může cokoli.
Zkušení jezdci radí – udržovat si dostatečné odstupy od ostatních, neustále sledovat cestu před sebou a okolí kolem sebe – třeba pro případ, že by z lesa vyběhlo nějaké zvíře a splašilo koně. Při nějakém karambolu se vyplatí se co nejdéle udržet v sedle – koně mají silný pud sebezáchovy a většinou neudělají nic, co by je vyloženě ohrozilo. Jezdec si jen musí dávat sám pozor na stromy nad hlavou a po stranách, aby si třeba neporanil koleno.
Při dlouhých výletech se dává koním pravidelně pít, ať už v potoce nebo u hospůdek. Překvapilo mě, že nikdo neřeší koňské kobližky a koně je možné uvázat i uprostřed náměstí u dětského hřiště. Nikoho to nepohoršilo a nikdo nám neukradl ani koně, ani sedla, uzdy, ani věci z brašny....
Komu se nechce jet tak daleko, může si vícedenní trekking zkusit i v Česku. Je levnější, ovšem majitel stáje většinou trvá na určitých jezdeckých schopnostech, které si taky prověří. Na takovéto pochody se nejvíc hodí huculové nebo chladnokrevný norik.
***
Na koně do Tyrolských Alp
* Hlavním městem provincie Jižní Tyrolsko je Bolzano nacházející se zhruba 700 km od Prahy.
* Ubytování a jezdecké farmy jsou k nalezení na: www.suedtirolerland.it. Farma Herberta Walchera v Luttachu má stránky www.pferdetrekking.it.
* Cena se liší farma od farmy, orientační cena je 500 eur za pět dní nebo 60 eur za den včetně snídaně a večeře, pronájmu koní a sedel a jednoduchého ubytování
* Jezdec by měl mít pohodlné elastické kalhoty, sportovní boty do horského terénu, ideálně helmu (na rozdíl od Česka není povinná). Vhodné jsou také chrániče na páteř.
