Dnes do tuzemských kin vstupuje film Hodinu nevíš, natočený podle počínání „heparinového vraha“ Petra Zelenky. Ten byl před rokem shledán vinným ze sedmi vražd a deseti pokusů o ni, kterých se dopustil coby zaměstnanec nemocnice v Havlíčkově Brodě. Dostal doživotí.
Je zarážející, s jakou rychlostí podle jeho osudů vznikl celovečerní snímek. Ještě spíš se lze pozastavit nad tím, že tuzemských filmů inspirovaných skutečnými kriminálními kauzami vzniklo a vzniká v relativně krátkém časovém intervalu několik. Nedávno měl premiéru Klíček, který se odehrává v uherskohradišťském kriminále, v padesátých letech nechvalně proslulém krutým mučením politických vězňů, v němž vynikal hlavně jistý Alois Grebeníček. Dalším případem je nedávno dotočený Kajínek, jenž hodlá nabídnout svou verzi případu asi nejznámějšího českého vězně. Není to tak dlouho, co do našich kin vstoupil Normal, vycházející z řádění sériového vraha Petera Kürtena, který však působil hlavně v Německu. Režisér filmu Hodinu nevíš Dan Svátek navíc před sedmi lety natočil snímek Zatracení, inspirovaný případy českých pašeráků heroinu z Thajska.
„Grebeníček“ a Kajínek Všechny „exempláře“ mají možná víc rozdílných bodů než společných. Zločiny, podle nichž vznikly, se odehrály v několika různých dekádách, autoři filmů vycházeli z různých typů zdrojů a měli i odlišné tvůrčí záměry. Vrah v Hodinu nevíš nenese Zelenkovo jméno a je oproti němu heterosexuál, nemocnice je umístěná na zobecněném maloměstě, termín „heparin“ ve filmu nepadne ani jednou a konec se od skutečnosti značně liší; cílem tu bylo skutečný příběh zobecnit. Tvůrci Kajínka si naopak zakládají na tom, že se skutečným Kajínkem strávili „ve třech různých věznicích hodiny a hodiny času“, jak řekl scenárista Marek Dobeš. Ten sice v rámci dramatizace příběh poněkud posunul, ale Kajínkovo jméno v rámci příběhu zůstává nezměněno.
I Normal Kürtenovo jméno ponechává, byť počeštěné, ale jinak si na vrahův život bere uměleckou licenci a zabývá se vším jiným než vinou a trestem. Speciálním případem pak je Klíček. Přestože se svým předobrazem netají, slovo „Grebeníček“ v něm nikdy nepadne, neboť brutální vyšetřovatel se vyhýbal spravedlivému soudu tak dlouho, až před šesti lety zemřel. (Ortel nad ním vyřkl sám „lid“, když osazenstvo Letní filmové školy v Uherském Hradišti Grebeníčkovo parte s nevkusným mottem „pouze život, který žijeme pro ostatní, stojí za to“ strhávalo z nástěnek.) Jen tetelivé vzrušení Zločinci je fascinována každá lidská kultura. Zdá se, že nejvíc v tom vynikají anglicky mluvící národy. Amerika byla založená na násilí, Austrálii budovali vystěhovaní zločinci a Anglie se s dalšími etniky v rámci Velké Británie také nemazala. V rámci kinematografie vykrystalizovalo několik způsobů, jak se s jedinci odpadlými od společenského řádu vyrovnat. Dávné persony jako Jack Rozparovač se stávají legendami, jejichž hrůzné činy po letech vzbuzují jen tetelivé vzrušení jako u morbidních pohádek. Na výtečníky kalibru Bonnie a Clydea se vinou hospodářské situace může nabalit ikonický status, který jejich činy rovněž zlehčuje. Tuhle romantizující tendenci si vzal za téma nedávný snímek Veřejní nepřátelé, který se pro změnu inspiroval osudy bankovního lupiče Johna Dillingera.
Jinou cestou jdou v Americe filmy, které se osudy zločinců pouze inspirují a bez udání konkrétního jména stavějí na obecném povědomí o skutečných případech. Podle počínání vraha Eda Geina vznikly tak zásadní filmy jako Psycho, Texaský masakr motorovou pilou či Mlčení jehňátek. Postava Leatherface z „Masakru“ se pak stala předlohou pro hororové série osmdesátých let, jako byly Halloween, Pátek třináctého, Noční můra v Elm Street a jiné. Ještě další cestou k vydělání peněz na fascinaci zločinem jsou pak laciné dokumenty o skutečných sériových vrazích a jejich hrané portréty.
Ale to jsme zas u otázky použití vlastních jmen skutečných aktérů. Kolik let musí uplynout od jejich smrti, aby se dal natočit film s jejich jménem v titulcích? A není to příliš dlouho na to, aby byli viníci pohnáni ke společenské odpovědnosti? Jistě, míchají se tu zločinci „političtí“ s těmi „lidovými“. Jihoamerická kinematografie diktátorské režimy ze sedmdesátých a osmdesátých let tematizuje, ale konkrétní jména stále nepadají. Když v Bonnie a Clyde konkrétní jména padla, potomci obětí proti filmu vehementně protestovali...
Jak to bylo doopravdy Desátého září jde do českých i slovenských kin film Jánošík. Podtitul „Pravdivá historie“ naznačuje, že se dozvíme, jak to s „horným chlapcom“ doopravdy bylo. Nebyl první ani poslední, komu do erbu dali heslo „bohatým bral a chudým dával“. Podle tehdejších zákonů byl zločincem on, v dnešním pojetí je za „ty zlé“ vrchnost. Pravda ve filmu neexistuje a tvůrci hraných snímků podle skutečných událostí se většinou zaklínají „licencí“. Nakonec je to tak lepší. Zatímco kinematografii u nás svazují zákony jen velmi chabé, boží mlýny melou sice pomalu, ale velmi důkladně.
O autorovi| Vojtěch Rynda, redaktor LN
