* LN Jak jste se dostala k hledání československých dětí, které nacisté zavlekli do Německa nebo jiných okupovaných zemí?
Začalo to 5. května 1945. Tehdy jsem jako sestra pomáhala v nemocnici na Karlově náměstí v Praze. Tam přiváželi všechny raněné. Později volal švédský konzul, abychom jeli do Švédska pomoci sedmnácti dívkám z koncentračního tábora z Ravensbrücku. Dívky tam dovezl švédský princ Bernardott. Právě s ním jsem mluvila o tom, jak neskutečně děti válkou trpí. Ztratí rodiče, domovy. Tehdy začala má práce s dětmi. S tehdejším ministrem sociální péče Slovákem Jánem Bečkem jsem se domluvila a začala po československých dětech pátrat.
* LN Jak to probíhalo?
Odjela jsem do Mnichova, kde už začala repatriace. V německých školách, které se různě přesouvaly, aby nebyly bombardovány, byly i české děti. Všechno jsme to probírali. Našli jsme několik desítek jak českých, tak slovenských dětí. O každém dítěti se muselo referovat, jestli to byl sirotek, zavlečené dítě a podobně. Informace, které jsme o dětech měli, šly potom přes Wiesbaden do Norinberka, kde probíhal proces s nacisty.
* LN V tom zmatku těsně po válce se muselo pracovat špatně...
To vám mohu říci. V Německu to bylo hrozné. V rozvalinách se shromažďovali čeští uprchlíci a posílali se vlakem do Československa. V každém vlaku jsem měla kout, kde jsem měla několik dětí, co jsme našli. Byla to těžká práce. Dělala jsem to jen kvůli tomu, že jsem byla ovlivněna hrůzou nejen českých dětí. Říkala jsem si, proč ty děti mají trpět, a proto jsem se do té práce vrhla. Nikdy jsem o tom moc nemluvila, protože všechna sláva polní tráva.
* LN Ale jak jste poznala, že to je české dítě?
No to bylo tak, že jsme přišli do německé školy a ty děti už sotva uměly česky. Musela jsem se jich ptát na babičku nebo se ptát, kdo je jejich maminka a podobně. Také jsem jim zpívala písničky, Nanynka šla do zelí a červený šátečku. Pak těm dětem v hlavičce svitlo, a tak si vzpomněly, jó, my jsme z Čech, my jsme z Čech.
* LN Aha. A pak jste je odvezla do Prahy?
Ne, nejdříve do Mnichova a tam jsem je dala do Unry. To byla největší organizace, která pomáhala dětem. Některé děti byly velmi špinavé. Jedna holčička byla tak špinavá a zavšivená, že mi ji ani nechtěli vzít. Děti tam čekaly na vlak do Prahy. Nakonec jsem se ale u Američanů rozohnila, že nechci dávat děti do vlaku, ale že je chci vozit domů sama džípem. Tak mi dali sanitku a poslední transport asi osmi nebo desíti dětí jsem odvezla do Prahy sama. V Praze jsem je předala Červenému kříži a ten je pak dával do rodin... ... Pamatuji si i na jeden příběh. To byla babička ze Žižkova. Přišla v Praze do mé kanceláře, kde jsem si vedla o všech dětech kartotéku, a plakala, že má holčičku v Bavorsku. Nakonec jsem ji našla zavšivenou, takovou hezkou holčičku, rudovlásku kudrnatou, a vzala jsem ji do Prahy za babičkou. Kde skončili její rodiče, to ví jen pánbůh.
