Úterý 16. července 2024, svátek má Luboš
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Jogurt jsem plivala do kyblíku

Česko

Na televizní obrazovky se vrátil populární sitcom Comeback. A s ním Kristýna LEICHTOVÁ v roli Ivy pacovské, dcery zapomenuté popové hvězdy osmdesátých let.

* Sitcom Comeback teď slaví comeback na televizní obrazovky – znamená to, že se budou točit další díly?

Obávám se, že tohle jsou poslední díly – už se dokonce zrušily kulisy. Škoda, mně by vůbec nevadilo, kdyby Comeback byl nekonečný seriál jako třeba Ulice.

V tomhle úspěšném sitcomu hrajete dceru popového zpěváka osmdesátých let, ale sama prý tuhle dekádu příliš v lásce nemáte. Co vám na ní tak vadí?

Pravdou je, že jsem se o osmdesátá léta začala víc zajímat až při natáčení sitcomu Comeback. Nevěděla jsem, kdo jsou lidi jako Víťa Vávra, Pepíček Melen nebo Markéta Muchová, jejichž jména se objevovala ve scénáři. Vyhledala jsem si nějaká jejich videa na internetu a upřímně se zděsila – to bylo nefalšované peklo! Tehdejší hudba, společenský život nebo móda – samá trvalá a plísňáče! Podle mého to bylo z hlediska módy nejodpornější desetiletí v dějinách lidstva – fakt je mi maminky líto, že musela prožívat pubertu zrovna v tomhle období. A už vůbec nechápu, jak se může někdo snažit o renesanci osmdesátých let! Spousta lidí tvrdí, jak to byla bezvadná doba, ale já na ní tedy vůbec nic pozitivního nevidím. Třeba Maruška Doležalová, která hraje v Comebacku moji nejlepší kamarádku Sašu, na téhle době naprosto ulítává – nejradši by se do ní okamžitě přestěhovala. Myslím, že to bere jako recesi, ale mně ta doba přijde tak blbá, že si z ní nedokážu dělat ani srandu. Podle mého je hloupost snažit se oživovat něco, co nikdy žádnou hodnotu nemělo.

* A myslíte si, že jiná desetiletí byla lepší?

Asi ne, vždyť například devadesátá léta přinesla kalhoty do půlky břicha a trička pod prsa – to bylo pokračování pekla osmdesátých let, v tomhle ohledu „saténová“ revoluce nic nezměnila. Ale třeba je chyba, že se z osmdesátých let vytahují jen ty hrůzy. Hudba osmdesátek přece nebyl jen Michal David a Kroky Františka Janečka!

* Tím narážíte na svého otce, který byl ve stejné době kapelníkem respektované bluegrassové kapely Cop? To po něm jste zdědila umělecké sklony?

Tím si nejsem jistá. Můj tatínek mi v dětství v jedné slabé chvilce, kdy jsem nejspíš hulákala na lesy, řekl, že vůbec nemám hudební sluch – pochopitelně jsem z toho celou pubertu měla pořádný mindrák a strašně se styděla veřejně zpívat. O řadu let později jsem tatínka pozvala na muzikál Obraz Doriana Graye, kde jsem hrála a zpívala roli Sibyly Vaneové – teprve tehdy svůj názor opravil.

* Hodně vás v dětství ovlivňoval?

U mě je to s těmi tatínky složitější. V jednom rozhovoru jsem řekla, že jsem jich měla několik, a můj tatínek pak se mnou chvíli nemluvil. Snažila jsem se mu vysvětlit, že přece není můj problém, že jsem v dětství říkala táto i člověku, který mne vychovával od mých tří let a na dlouhou dobu zcela převzal roli mého skutečného otce. Jak si to s mojí maminkou nastavili, tak to měli. Nakonec jsme si to vyříkali... Každopádně od tří let až do dvanácti mě vychovával mamčin nový přítel, který byl vášnivý sportovec; v tomhle ohledu skoro až blázen. Miloval snowboard, horolezectví, cyklistiku a byl schopný denně ujet sto kilometrů. A v tomhle stylu se snažil vychovávat i mě – musela jsem aktivně hrát tenis, lyžovat a samozřejmě jezdit na kole. V dětství mě to docela bavilo, ale v pubertě jsem se začala vzpouzet. K některým sportům jsem se později vrátila, ráda jezdím v zimě na hory, ale na silniční kolo mě dodnes nikdo nedostane, horské túry moc nemusím.

* A od dvanácti? Další tatínek?

Druhý nevlastní tatínek byl taky oddaný sportovec, akorát adrenalinový – k tenisu, lyžování a cyklistice mi přidal potápění, parašutismus a lezení po skalách. Navíc to je sběratel terénních aut, takže jsme v jednom jezdívali na výlety a nocovali pod širákem. A k osmnáctým narozeninám jsem jako dárek dostala tandemový seskok padákem – dodnes jsem ho ovšem nevyužila, protože se strašně bojím.

* Jak jste s otčímy vycházela?

Celkem dobře. Viděla jsem,že je mamka má ráda, že je s nimi šťastná, tak jsem je měla automaticky taky ráda. My se dost často stěhovali, což pro ni nebylo nic snadného, takže mě ani nenapadlo jí ještě nějakým pubertálním způsobem komplikovat život. I to je důvod, proč mi zase ona na druhou stranu nikdy nic nezakazovala – dokonce mě v patnácti sama posílala na diskotéku, ať pořád nesedím doma. Tak jsem šla, i když se mi moc nechtělo... Maminka je vystudovaná inženýrka, ale tomuhle oboru se věnovala jen do revoluce. Pak chvilku dělala modelku a taky měla dva obchody s dámským spodním prádlem.

* To se vám mohlo hodit…

To jo – dostávala jsem neprodejné kusy, které v krámě ležely nejmíň dva roky. Nadarmo se neříká, že kovářova kobyla chodí bosa.

* Proč jste se vlastně rozhodla pro konzervatoř?

Jednak jsem chodila do dramaťáku, hrála v různých amatérských představeních a pořád se někde předváděla, za druhé jsem na nic moc jiného neměla talent. Takže to byla dost jasná volba, která naštěstí vyšla. A taky mě první tři roky konzervatoř strašně bavila a brala jsem ji nesmírně vážně. Třeba jsem byla děsně nešťastná, když jsem jednou dostala z herectví dvojku – ani trochu mi nešla konverzační komedie. Ale ta mi vlastně vůbec nesedí dodnes, to už radši situační komedii. Ale jinak jsem si školu užívala – i když jsem si někdy připadala hloupě a některé věci se mi zdály trapné. Třeba když jsme lezli po čtyřech a vydávali podivné zvuky, abychom si rozdýchali bránici. V tu chvíli jsem si zpravidla vzpomněla na své spolužáky ze základky, jak teď sedí někde na gymnáziu a řeší matematické rovnice...

* Po absolvování konzervatoře jste se začala živit jako herečka na volné noze – nemohla jste získat angažmá, nebo vás stálá divadelní scéna nelákala?

Tehdy jsem po stálém angažmá netoužila – být na plný úvazek v divadle je strašně svazující. Nehledě na to, že castingové agentury už se dneska dívají skrz prsty na herce, kteří jsou ve stálém angažmá. Samozřejmě kdybych nemohla sehnat práci, budu vděčná za angažmá v kterémkoliv divadle, ale já měla štěstí, že jsem ještě během školy začala točit. Objevila jsem se v několika filmech a pak i v seriálech, před kterými nás naši profesoři tenkrát trochu varovali – že prý seriály kazí hereckou profesi... Tenkrát se to považovalo za nectnost, aby se herci objevovali v seriálech. Proto jsem taky tak snadno přejala názory svých profesorů a v mládí seriály opovrhovala. Dneska už tak radikální nejsem... Ono to vlastně v době, kdy pracovní nabídky přichází v podstatě jen ze seriálů, ani dost dobře nejde.

* A může si herečka, která svou kariéru začíná v reklamách na jogurt, vůbec dovolit kritizovat angažmá v seriálech?

Někde se začít musí. A když je člověk mladý, plný očekávání a na nose má růžové brýle, tak to se kritizuje snadno. A já tu reklamu brala jako zkušenost, pak už jsem vlastně žádnou nenatočila. Ale je pravda, že točit reklamy na produkty, které se konzumují, není vůbec legrace. Kamarádka třeba dělala reklamu na pizzu a musela ji jíst dvanáct hodin v kuse! Já zase musela za den sníst asi třicet kelímků jogurtu – po několika hodinách natáčení už jsem ho po skončení záběru musela plivat do kyblíku. Byl dobrý, ale to se fakt nedalo!

* Tohle období máte za sebou – dnes už patříte k vyhledávaným herečkám...

Myslíte? Vždyť v loňském roce skončila skoro všechna představení, kde jsem hrála. Navíc proběhly derniéry muzikálů v divadle Ta Fantastika, které jsem měla hodně ráda. Obraz Doriana Graye nebo Němcová! byly víc než nějaké broadwayské muzikály, spíš to byla taková dramata se zpěvy. Jejich stažení mě opravdu docela zasáhlo... Vlastně mě dost mrzí, že teď nevystupuji skoro v žádném divadle, protože na sobě začínám pozorovat, že jsem nevyhraná – najednou mám čím dál tím větší zábrany uvolnit se na jevišti a dělat hlouposti, jaké jsem provozovala třeba na škole.

* To je důvod, proč se vedle herectví věnujete i výtvarnému umění a vaším snem je studovat animaci na UMPRUM?

Animace je můj velký sen a už pět let se na něj intenzivně připravuji. Maluji všechno možné – od pastelů přes akvarely a vodovky až třeba po olej. Nejsem vyhraněná co se techniky ani témat týče. Tedy nemusím moc kreslit zátiší a krajinky. Spíš se věnuji postavám a obličejům... Někdy jsem hodně exaktní, jindy spíš abstraktní, takže pak mají moje postavy větší hlavu a maličké tělíčko – nejspíš proto jsem si dodnes nevybrala žádnou uměleckou školu, protože pořád ještě nevím, pro který obor se rozhodnout.

* Uvažujete, že zaměníte herectví za animaci, nebo si jenom snažíte zajistit zadní vrátka pro případ, že by přišla doba, kdy by hereckých nabídek byl nedostatek?

Nechtěla bych skončit s herectvím, ale dovedu si představit, že bych obě činnosti nějakým způsobem spojila. Jak už jsem řekla, do stálého angažmá zatím nechci, ale hostovat bych v divadlech chtěla. Jenomže já nedokážu klepat na dveře ředitelů divadel... Zrovna nedávno jsem se o tom bavila s Matoušem Rumlem, který v Comebacku hraje Maruščina bráchu Lexu – tvrdil, že doba se změnila, že dneska to bez obcházení divadelních ředitelů nejde. Asi má pravdu–a na mě by se beztak páni ředitelé neměli kam přijít podívat...

* Ale může se dnes mladá herečka hraním na volné noze uživit?

Musím to zaklepat, ale mně se to zatím daří. Je pravda, že mívám půlroční plonková období, kdy nedělám vůbec nic, takže pak už začínám být patřičně zoufalá, nicméně skoro pravidelně se nějakým zázračným způsobem po těch šesti měsících vždycky objeví nějaká práce – většinou taky na půl roku. Jako teď – dostala jsem nabídku na roli v dalším seriálu, ale protože ještě nemám podepsanou smlouvu, tak nic víc prozrazovat nebudu. Ale měla by to být zase vtipná role – já hraju samé legrační postavy. Z komické polohy jsem vybočila vlastně jen v případě filmu Bastardi. Hodně jsem si tehdy nadávala, že jsem tu roli přijala, ale dnes jsem ráda, že jsem to absolvovala.

* Proč jste si za své rozhodnutí nadávala?

Protože hrát znásilňovací scénu není nic příjemného... Znala jsem samozřejmě scénář, ale některé věci po mně chtěl režisér až na place – třeba odhalit prsa. Tvrdila jsem mu, že se mi tenhle záměr moc nelíbí, ale přesvědčil mě, že celá scéna pak bude působit mnohem brutálněji, což celému filmu jenom prospěje. Možná měl pocit, že s nahotou nemám problémy, ale když mi na chvilku ruply nervy a rozbrečela jsem se, tak asi zjistil, že to všechno bude trochu jinak... Nebylo mi zkrátka ani trochu příjemné hrát holku, kterou znásilní.

* Jak se vůbec lze na takovouhle scénu herecky připravit?

Nejlepší je to s pár deci vína – pak už zábrany přece jen trochu povolí. Jinou přípravu jsem ani nepotřebovala... V dnešní době má každá druhá žena zkušenost se sexuálním obtěžováním, pokud ne přímo se znásilněním, takže ani já nejsem výjimkou. Stalo se – tyhle věci se zkrátka dějí. Maminka pak se mnou šla na policii, kde padaly hrozné otázky typu: „A neprovokovala jste ho nějak? Nebyla jste příliš vyzývavá? Neměla jste příliš krátkou sukni?“ Já jsem měla kalhoty! Nakonec mě poslali k psycholožce, která se mě vždycky akorát zeptala, jestli o tom chci mluvit, načež já odpověděla, že ne. Co bych jí asi tak měla vyprávět? To byl stejně tristní zážitek jako s těmi policajty. Pokud to bude jakkoli v mých silách, budu bojovat za to, aby se tenhle přístup k obětem radikálně změnil. Kdyby nebylo mamky a já dala jenom na pohrdavé pohledy policistů a útrpný soucit okolí, uvěřila bych tomu, že na vině jsem vlastně já!

* Kolik vám bylo?

Dvanáct. Byla jsem dítě, které nemělo ani ponětí, že se takovéhle věci dějí. Dodnes si pamatuji, že když jsme šly od výslechu na policii, tak mi maminka koupila malé Lego...

* Už nikdy jste se s tím, kdo vám to udělal, nesetkala?

K soudu chodila maminka, já ho viděla jen při identifikaci na policii – taky nikterak pěkný zážitek. Ale nebyla jsem sama, usvědčilo ho ještě pět dalších holek. Chytili ho čtvrt roku poté, co mi to provedl – to mě trochu uklidnilo; každé dítě takové štěstí nemá. Nakonec dostal jenom dva a půl roku... To jsem se naštěstí dozvěděla až jako dospělá.

* Roli znásilněné dívky ve filmu Bastardi jste tedy přijala jako určitou terapii?

Měla jsem pocit, že by to pro mě mohlo být docela očistné, že mi to pomůže se s tím konečně vyrovnat – myslím, že není dobře v sobě tyhle věci dusit. I proto jsem se o tom snažila od začátku mluvit jak s rodiči, tak třeba se spolužáky. Věděla jsem, že to v sobě nesmím zavřít, jinak nebudu v budoucnu vůbec schopná komunikovat se svým okolím. Částečně jsem se s tím vyrovnala, ale nějaké ublížení ve mně přetrvalo. Nebylo pro mě zrovna snadné úplně se obnažit – nejspíš proto se mi taky asi vždycky dělala herecká profese tak těžko. Ale řekla bych, že mi v tomhle ohledu film Bastardi dost pomohl. I když nevím, jak bych zvládla, kdybych se s tím člověkem, co mi to udělal, měla ještě někdy někde tváří v tvář setkat...

***

KRISTÝNA LEICHTOVÁ ? Narodila se 14. září 1985 v Plzni. ? V letech 2000 až 2006 studovala na pražské konzervatoři, už během druhého ročníku vytvořila roli Inny ve hře Zadržitelný vzestup Arthura Uie od Bertolta Brechta na scéně Divadla Komedie. ? Hostovala v Národním divadle (Prvotřídní ženy), v Divadle Na zábradlí (Gazdina roba, Včas milovat, včas umřít), Strašnickém divadle (Kebab) či divadle Ta Fantastika (Obraz Doriana Graye, Němcová!). V roce 2005 debutovala rolí dívky ve filmu Žralok v hlavě, o rok později se objevila ve snímku Účastníci zájezdu, v loňském roce ve filmu Bastardi. ? Účinkovala v seriálech Světla pasáže, Soukromé pasti a Dokonalý svět, největší popularitu jí však přinesl sitcom Comeback, kde ztvárnila roli Ivy Pacovské.

Autor: