Množství uměleckých oborů, které Josef Laufer dokázal obhospodařit, je nebývalé. Uplatnil se jako rock’n’rollový i popový zpěvák, jako filmový herec, jako mim, moderátor, bavič, tanečník, ale například i televizní režisér a scenárista. Žádnému z těchto oborů se nevěnoval naplno, ale zejména jako zpěváka a herce si jej jistě dobře pamatují všichni, kdo aktivně prožili poslední více než půlstoletí v České republice.
Mluvčím tiráků
Pro Laufera byl typický exotický jižanský vzhled. Ten byl daný rodinným původem, jeho otcem byl slovenský Žid, lékař Maxmilián Laufer, matkou pak španělská zdravotní sestra Edelmira Perez de Montanez. Seznámili se za španělské občanské války, syn Josef se jim narodil v roce 1939 ve Francii, kde otec sloužil v armádě, a vyrůstal v Anglii, kam rodina utekla po nacistickém obsazení Francie – Maxmilián Laufer zde působil jako vojenský lékař RAF.
Zemřel zpěvák a herec Josef Laufer |
Do Československa se rodina přestěhovala až v roce 1947. Díky takto prožitému dětství Josef Laufer plynně ovládal španělštinu a angličtinu, později si jako mimořádně jazykově talentovaný přibral ještě němčinu, čehož posléze bohatě využíval ve své kariéře.
Od raného mládí jej zajímalo divadlo, zejména pantomima. Nejprve se vyučil a po vojně vystudoval herectví na pražské DAMU. Doba přála propojení divadel a hudby, pro což byl všestranně talentovaný Laufer ideální, a tak spolupracoval s divadlem Semafor, stejně jako například s beatovou skupinou Olympic. V legendárním písňovém pásmu Ondráš podotýká zpíval světový hit Fever, který se stal jedním z jeho majstrštyků.
Na hudební scéně přikročil Josef Laufer od sedmdesátých let k ryzí pop music, do které občas v souvislosti se svým jižním naturelem vpouštěl latinskoamerické prvky, jeho bezesporu největším hitem se nicméně stala písnička Sbohem lásko, já jedu dál, jakási „hymna řidičů kamionů“, v jejíž interpretaci uplatnil zpěvák i svoje herecké vlohy.
Bohužel, v hudebním kontextu se odehrál taky Lauferův největší přešlap, který mu dodnes mají právem mnozí za zlé. Totiž píseň Dopis Svobodné Evropě, v níž prostřednictvím vlastního textu i patřičně dramatické interpretace naplival špínu na rozhlasovou stanici Svobodná Evropa a velebil estébáckého kapitána Minaříka, který plánoval proti Svobodné Evropě teroristický útok. Píseň je bezesporu vůbec ten nejděsivější prorežimní škvár, jaký kdy nějaký český zpěvák za normalizace nazpíval, působí vlastně spíš jako parodie (právě tím se později pokoušel, dosti nedůvěryhodně, Laufer svůj čin shazovat).
Je samozřejmě těžké odhadovat, jaké bylo pozadí vzniku písně, zda totalitní režim zpěváka nedržel nějakým způsobem v kleštích, faktem ale je, že ani po pětatřiceti letech svobody a absence cenzury nebyly zveřejněny žádné relevantní důvody, které by Lauferovo selhání alespoň relativizovaly, ne-li omluvily.
Od Starců ke Kameňáku
Paralelně s pěveckou se odvíjela i Lauferova herecká kariéra. Leckdo si na jeho tvář vzpomene mezi třemi „tajemnými černými kytaristy“, kteří se coby antický chór průběžně zjevují v muzikálu Starci na chmelu. Hrál průběžně, většinou menší a malé role, a skoro vždy postavy exotického původu. Což byl například i akrobat Paolo ze seriálového televizního zpracování Bassova Cirkusu Humberto.
Dostal ale také hlavní roli novináře Egona Erwina Kische v seriálu Tržiště senzací, respektive ve dvou z něj sestříhaných celovečerních filmech Zuřivý reportér a Lovec senzací. Poměrně bohatá filmografie Josefa Laufera bohužel vrcholí účastí ve čtyřech dílech Troškova škváru Kameňák.
