Věštění zkázy, která nutně přijde po volebním vítězství sociální demokracie, je v novinách písnička už trochu ohraná, zhusta taky podávaná zbytečně afektovaně. I v tomhle kontextu mi ale nezbývá než přiznat, že mě předseda té strany parádně vylekal. Vyjevil totiž přání postarat se o český hokej, stáhnout ho pod svůj úřad a navrátit mu zašlou slávu, zabránit tak mimo jiné předčasným odchodům našich mladých do Kanady, země, kde vládne „nelítostný kapitalismus“ – svatá pravda, všichni dobře víme, že je tam člověk člověku rosomákem, v některých případech dokonce grizzlym.
Nevylekala mě ani tak představa toho, jak by se ona zvýšená péče projevila na zdejším hokeji. V duchu nadstranické tradice českého rozumného investování veřejných peněz by se snad dala čekat výstavba netajících rybníků v každé české vesnici, přežít by se to asi dalo. Zažili jsme horší věci. Optimista by dokonce mohl připomenout, že nebude-li úřad premiéra řešit otázky hokeje, zůstane mu o to více času na řešení otázek jiných, což by taky nemuselo být z principu špatné.
Znepokojila mě jiná věc. Existuje, myslím, nepřímá úměra mezi mírou svobody v dané zemi a mírou pozornosti, jíž vedení té země věnuje sportu. Nikoliv ve smyslu fanouškovském, ale manažerském, plánovacím. Autoritativní režim plánuje medaile, vidí v úspěchu na sportovišti ne důvod k radosti nějakého reprezentovaného společenství, na těch stadionech je reprezentován on, který tak potvrzuje svoji dominanci, schopnost vycvičit lidi.
Utěšenou diskusi vzbudil článek psychologa Zbyňka Vybírala – v minulém vydání přílohy LN Orientace kritizoval kolegy, kteří jsou ochotni mluvit do médií prakticky o čemkoli, stávají se z nich svého druhu baviči. Nahlížena z té mediální strany se věc má tak, že právě taková je většinou úloha psychologa v médiích, škatulka, jež je pro něj „systemizována“, je někde vedle té bavičovy. Psycholog je ke krátkému vyjádření povolán tehdy, když chceme něco o někom říct, ale bylo by lepší, kdyby to řekl někdo jiný. Když si nějaký reportér, dejme tomu, o nějakém politikovi myslí, že je pěkné pako, je lepší předat mikrofon psychologovi – má přece doktorát na to, aby pěkné pako rozpoznal, a jeho slova mají váhu. Využitelnost psychologa je též v tom, že pomáhá udělat z figur veřejného života a vůbec aktérů událostí nějaké srozumitelné postavy, jež je možné vnímat třeba jako hrdiny seriálu – jejich psychologie taky nebývá zrovna složitá. Ten a ten je takový či onaký z těch a těch důvodů. A člověk je hned klidnější, protože pro mluvícího experta i jeho posluchače je přijatelnější situace, v níž se ztotožní s nějakým nesmyslným zjednodušením, než připustit si, že některé věci nevíme a třeba to tak i zůstane. Stalin ve známém výroku označil spisovatele za inženýry lidských duší. Mediální svět vnímá psychology jako jejich instalatéry – fachmany, kteří přijdou, kouknou a vidí. A na to, aby viděli, vlastně ani nemusí koukat.
O autorovi| ONDŘEJ ŠTINDL, redaktor LN
