Sedí proti mně v ošoupaných džínách a seprané košili, na nohou conversky. Kdybych ho potkala na ulici, nikdy by mě nenapadlo, že tenhle chlapík ještě před pár lety vydělával tisíce liber denně. Tehdy, jak sám říká, prodal duši ďáblu a stal se makléřem v City, finančním centru Londýna. Po dvanácti letech se rozhodl odejít a porušit pravidlo mlčenlivosti. Ve své knize Cityboy, která právě vychází v českém překladu, popisuje svět velkých peněz, nekalých praktik, drog a sexu. Svět, do kterého ještě před časem patřil sám. Pocházím z dělnické třídy. Byl jsem vychován nábožensky založenými, levicově smýšlejícími rodiči. Odmalička jsem doma slýchával, že světské bohatství je překážkou k cestě do nebe a že peníze nejsou prostředkem ke štěstí.
Mládí jsem strávil jako hipísák. Měl jsem culík, bradku a tři náušnice. Studoval jsem na Cambridge, ale mnohem víc času než studiu jsem věnoval poflakování se po světě.
Otec se bál, že celý život budu jen hulit trávu a flákat se, tak naverboval bratra, aby mi promluvil do duše. Bratr mi dojednal pohovor v Banque Inutile v City (finančním centru Londýna – pozn. red.). O bankovnictví jsem věděl úplný kulový, ale nějakým zázrakem jsem dostal místo finančního analytika. Tehdy v 90. letech to totiž nebylo o tom, co umíš, ale koho znáš. A můj bratr měl dobré konexe.
Den před nástupem do práce jsem si ustřihl culík, oholil bradku a vyndal náušnice. Pomalu mi to všechno začalo docházet: Sakra, to od zítřka budu muset vstávat KAŽDÝ den v šest ráno? A pak budu dvanáct až čtrnáct hodin s nafoukanými lakotnými idioty? Chci já tohle vůbec? Vždyť život je tak krátký! Byla to dost hořká pilulka, kterou jsem musel spolknout.
Vydělám si dva a půl milionu liber, abych mohl žít, jak chci, a pak se na to vykašlu – rozhodl jsem se, že v City zůstanu maximálně pět let. Nakonec z toho bylo dvanáct.
Kolegové mě nejdřív ponižovali. Chtěl jsem třeba někomu podat ruku, on ji schoval za zády. Měli poznámky týkající se mého původu a oblečení – v tom ale měli pravdu, v obleku za pár liber jsem fakt nevypadal reprezentativně. Byl jsem nováček, dávali mi to sežrat. Tehdy jsem si řekl: Chlapci, tak tohle já si líbit nenechám, porazím vás vašimi vlastními zbraněmi, budu tím nejlepším analytikem ve svém oboru na trhu. To se mi časem snad i podařilo. Nakonec mi ale došlo, že ta enormní soutěživost, která mě a většinu ostatních makléřů poháněla, vlastně pramenila z nejistoty.
Trpěl jsem syndromem podvodníka. Hodně času jsem strávil předstíráním toho, že mám své klienty rád, zatímco jsem si o nich myslel, že to jsou naprostí idioti. Jedním z nejdůležitějších pravidel makléře totiž je přesvědčit civilistu – jak jsme říkali klientům – že je máme rádi, že to jsou naši přátelé a že nám OPRAVDU moc záleží na tom, aby vydělali peníze. Když ale roky hrajete někoho, kým nejste, nemůže to skončit dobře. Stane se z vás schizofrenik nebo dostanete vředy ze stresu.
Sex, drugs and rock’n’roll. My muži jsme jednoduší. Jakmile začneme vydělávat kvanta peněz, řekneme si, že si za ně taky musíme užít sakra hodně zábavy. V případě chlápků ze City se zábava rovná: alkohol, kokain a holky. Co nejvíc alkoholu, kokainu a holek. To jsou přece tak báječné radosti! Ale jen do té doby, než si uvědomíte, že mají hořkou příchuť.
Zničil jsem ženu, kterou jsem miloval a měl si ji brát. Proč? Kvůli jiné. City boy se neumí kontrolovat, když má peníze, nic si neodřekne a nic mu není svaté. Za tvrdou práci si přece zaslouží odměnu.
Kdy mi došlo, že takhle už žít nechci? V srpnu 2007, kdy jsem měl nehodu na motorce. Vypadalo to, že už možná nebudu chodit. V té době jsem si řekl, že se na všechno vykašlu a začnu žít normální život, protože zítra tady už nemusím být. To rozhodnutí jsem ale trochu pozdržel, protože mě v bance ještě čekal další bonus… Porušil jsem pravidla mlčenlivosti City, protože jsem ztratil veškeré iluze. Začal jsem psát anonymní sloupky Cityboy o životě makléřů pro thelondonpaper. Sloupky se hodně četly, časem se z nich stala kultovní záležitost.
Suďte mě! Kritici mi vyčítají, že jsem pokrytec, když teď pomlouvám svět, jehož jsem byl součástí. Vždyť i já jsem inkasoval všechny ty bonusy, chodil s klienty do klubů a šňupal kokain. Ano, přiznávám, že mě to prostředí vcuclo, že se ze mě stal jeden z těch kreténů, co jim není nic svaté. Uznávám, že teď koušu do ruky, která mě živila. Ale ta ruka si zaslouží, abych do ní kousnul.
Jestli se mi po něčem stýská? Rozhodně ne po vstávání o šesté. Ale stýská se mi po rutině, co vám dává každodenní práce. Ono probouzet se každé ráno s vědomím, že večer budu o dva tisíce eur bohatší, to vám určitý smysl života dá. I když dost povrchní.
Prodal jsem duši ďáblu a teď ji chci vykoupit zpátky. Aspoň se o to snažím. Financuju stavbu škol v Africe, protože si myslím, že vzdělání je důležité. Moc mě baví psát – právě jsem dopsal druhou knihu. Mým největším snem je žít normální život. Snad se mi to podaří, brzy se budu ženit a snad se dočkáme i dětí.
Už nikdy nemusím pracovat. Mám jmění v hodnotě asi tří milionů liber. Nebudu předstírat, že peníze nejsou důležité. Pro mě to, že je mám, znamená, že už nikdy nemusím do té zkurvené práce. Nikdo už mi nebude říkat, kdy mám ráno vstávat a co mám dělat. Když budu chtít zítra jet do Ulánbátáru, tak tam prostě pojedu, a hotovo!
Ve svém životě bych neměnil nic, ale jsem rád, že už nejsem City boy – jeden z těch přidrzlých týpků v obleku, s výtiskem Financial Times v podpaží. Idiot, co se při každé příležitosti vytahuje, kolik vydělal. Lakomý a bezohledný sobec.
Kdo jsem dnes? Jsem hajzlík, který měl velké štěstí. (směje se) Dostal jsem se k práci, po které jsem sice netoužil, ale vydělal jsem v ní spoustu peněz. Psal jsem sloupky, které mi sloužily jako osobní zpověď. Vyšel mi bestseler. Teď jsem prostě šťastný člověk. Většina lidí má buď peníze a nemá čas, nebo má čas, ale nemá peníze. Já mám oboje. Život miluju a užívám si ho.
