Ve výrobním družstvu OrlíkKompresory najdete všechny důležité podpůrné úseky přímo nad výrobní halou. Vývojové oddělení, zásobovači, logistika, ti všichni jsou vzdáleni od výrobních linek jen patnáct schodů. „Nebylo to jednoduché ani úplně levné, stálo nás to dost peněz, ale považuji to za krok správným směrem,“ říká ředitel družstva OrlíkKompresory Jiří Procházka. „Vývojáři vidí, jak se dává dohromady to, co vymyslí. A na druhou stranu ať si rovnou vyžerou, jestli něco nevymyslí dobře. Nejsou v závětří, dělníkovi stačí vyběhnout patnáct schodů a už může konstruktéra držet pod krkem. Nebo třeba zásobovače, pokud ten se zapomene a není z čeho dělat.“
Jde-li o zefektivnění výroby, nebrání se tým Jiřího Procházky žádné inspiraci a rád sáhne i po zahraničních zkušenostech. „Loni jsme zavedli nový způsob montáže, který jsme opsali od Francouzů, přiznávám. Dřív jsme měli od sebe příliš daleko výrobu a skladovací prostory, což někdy vedlo k prodlevám. Teď máme výrobní linky v hale mezi skladovými regály a dodáváme díly přesně v té době, kdy jsou potřeba.“ Ve znamení Kozoroha Devětapadesátiletý Jiří Procházka měl podle svých slov za celý život jen dva zaměstnavatele. Svou profesní kariéru začal jako elektrikář ve Stavokonstrukci Děčín Boletice, při zaměstnání studoval a postupně se vypracovával. Po čase se ale rozhodl i s rodinou odstěhovat z ne právě zdravých severních Čech a v roce 1986 začal pracovat jako vedoucí svitavské pobočky OrlíkuKompresory. Pak už se jeho život pevně propojil s výrobním družstvem. „Postupně jsem dělal šéfa hlavního závodu, ředitele výroby, technického ředitele, až jsem skončil na židli ředitele celé firmy, kde sedím asi osm let. V dobách, kdy jsem začínal, mě tohle určitě nenapadlo. Na druhou stranu jsem asi ambiciózní, Kozorozi bývají takoví. Dají si cíl a jdou za ním.“
Obecně ale příliš dlouhé setrvávání na jednom místě nedoporučuje. „Někdy je asi dobré změnit místo, aby člověk nebyl raněn provozní slepotou. Já měnil pozice spíš v rámci firmy.“ O konci klidných časů Družstvo Orlík-Kompresory vzniklo v červnu 1954 a od svého začátku fungovalo jako firma zaměstnávající převážně lidi se změněnou pracovní schopností, což se dodnes nezměnilo. Vyrábělo pístové kompresory a ve své výkonové řadě bylo až do roku 1989 jediným výrobcem v republice, v rámci tehdejšího RVHP pak významným vývozcem do Maďarska a Polska. To se ovšem začalo měnit velmi radikálně hned po listopadových změnách. „S nadsázkou můžu říct, že rok 1989 znamenal konec klidných časů,“ usmívá se dnes Procházka. „Dřív jsme ještě neměli kompresor ani vyrobený, a už byl prodán. Problémy s odbytem neexistovaly, spíš jsme museli řešit, že občas nebylo z čeho vyrábět, těžko se sháněl materiál. Na nové poměry nebyla naše obchodní síť absolutně připravená. Do toho přišly i problémy ve výrobkové oblasti, především rostoucí zájem o šroubové kompresory, které do té doby dělala jen ČKD a možná Škoda Děčín. Museli jsme se rychle přeorientovat a změnit obchodní systém. Rozšířili jsme sortiment o zprvu nakupované šroubové kompresory, později jsme rozjeli i jejich vlastní vývoj a výrobu a začali se mnohem víc starat o zákazníka. Dřív jsme prodávali přes obchodní organizace, často jsme ani nevěděli, kde kompresor skončil. Dnes máme síť vlastních prodejců a přesně víme, kdo jsou naši cíloví zákazníci, jaké typy kompresorů berou, a jsme schopni jim kvalifikovaně poradit a zajistit servis.“ Lidé jsou klíč Procházka sám se začátkem 90. let věnoval zejména dvěma věcem: nutnosti finančního krytí a hledání nových vhodných lidí prakticky do všech oblastí výroby i obchodu. „Začátkem 90. let se dost rozvinula móda neplatit, ale to byl problém do jisté míry celospolečenský a poměrně rychle jsme ho tak do roku 1994 zvládli. Najít správné lidi bylo daleko složitější a myslím, že náš kádr se vykrystalizoval až teď v posledních letech. Třeba mladá technická inteligence je jeden z největších problémů vůbec. Vysoké školy tohoto směru zejí prázdnotou. I tak ale s nimi spolupracujeme, máme kontakty na ČVUT přes docenta Lišku a nakonec se nám podařilo mladé kluky konstruktéry najít a zaměstnat. Osadili jsme je přímo nad výrobní halu, což je trochu dvousečné, ale jsem přesvědčen, že je to správné. Snažíme se také si lidi sami vzdělávat, vybudovali jsme za pomoci strukturálních fondů vzdělávací středisko a chceme je zaujmout i možností kariérního růstu. Všichni jsou průběžně hodnoceni a každý rok bilancujeme, co se povedlo a co ne.“ Firma roste Loňský rok končil Orlík-Kompresory s meziročním nárůstem zisku o 8,57 procenta, přičemž pozitivní bilanci si drží nepřetržitě od už zmíněného roku 1994. Od roku 2000 až do roku 2006 navíc trvale rostl podíl exportu, a to až na 66 procent objemu produkce. Až loni částečně poklesl (zhruba na 56 procent), což ale podle manažera souviselo s vývojem celkového vývozu v ČR. „Máme velkou tradici na Slovensku, vyvážíme ve velké míře do Polska, Maďarska, SRN, na Ukrajinu, rozjíždí se obchod s Bulharskem. Jde nám i o západní trhy,“ říká ředitel. O otevření výrobní pobočky v jiné zemi však zatím neuvažuje. „Mohlo by to snížit výrobní náklady, ale naším úkolem je také dál fungovat jako družstvo pro handicapované lidi, a ti by tak přišli o práci. To určitě nechceme. V současnosti zaměstnáváme 216 lidí a handicapovaní z toho tvoří přibližně 54 procent. Někdy mají menší výkonnost než lidé bez postižení, ale na druhou stranu mají zase ohromnou chuť dělat, větší než mnozí zdraví,“ vysvětluje ředitel. Nechceme se dát koupit O úspěšného výrobce projevili několikrát zájem zahraniční investoři, ale podle ředitele není žádná akvizice jeho družstva na pořadu dne. „Od roku 1999 slýchám řeči o tom, že nás ten či onen stejně pohltí a jestli se nechceme dát koupit, ale já pořád kategoricky říkám, že to není potřeba.“
Do práce přichází Jiří Procházka už před šestou ráno. „Jak se říká, lidé se dělí na sovy a skřivany podle toho, kdy se jim líp pracuje. Já jsem tedy určitě skřivan, hodně brzy vstávám. V práci si projdu nejdřív doručenou poštu, pak stav účtu, celkové tržby a tržby za stlačený vzduch, což je naše hlavní komodita. Pak se podívám, v jakém stavu jsou sklady, a také si každý den projdu celou fabriku, abych viděl, co se kde děje. Dozvím se tak z první ruky spoustu věcí, které by mi třeba mí přímí podřízení neřekli.“
***
JIŘÍ PROCHÁZKA Rodina: „Jsem jednou ženatý, podruhé to už páchat nebudu, se ženou jsme spolu už třicet let. Mám dva syny, jeden vystudoval geodézii na ČVUT, druhý Vysokou školu ekonomickou.“ Auto: „Momentálně jezdím v Audi A6.“ Hudba: „Vážná hudba mě nebaví, spíš muzika 60. a 70. let, Beatles, Olympic a podobné kapely. Taky mám moc rád country, Michala Tučného, Jarka Nohavicu a podobně. Občas říkám, že to máme doma rozdělené, já jsem sportovní referent a kulturní referent je žena, která udržuje přehled o kulturních akcích. Já když už se mám vydat na koncert, tak snad jen na swing.“ Volný čas: „Workoholik nejsem, a když už chodím do fabriky tak brzy ráno, snažím se taky brzy odcházet, ve čtyři či v půl páté už v ní většinou nejsem. Dění v ní se dá sledovat i z domova. Baví mě sport, pasivně i aktivně. Dokud mě nezačala zlobit ruka, hrál jsem pravidelně tenis, pořád hraju nohejbal a čemu jsem úplně propadl, je cykloturistika. Mám partu kamarádů, se kterými podnikáme výpravy po okolí i jinam a ročně najezdíme kolem 2,5 až 3 tisíc kilometrů. Za den jsme schopni ujet devadesát až sto kilometrů, samozřejmě se zastávkami na pivo. Máme pravidlo, že po patnácti kilometrech se pivo může, po dvaceti musí, aby nedošlo k dehydrataci. Sport se promítá i do činnosti Orlíku-Kompresory, podporujeme v České Třebové fotbal, basket i volejbal.“ Dovolená: „Také je aktivní, ležet u moře bych nevydržel. Zjara či začátkem podzimu děláme pěší túry. Mám rád Slovensko, kde si užíváme termální koupele a horskou turistiku, a jezdíme taky do Rakouska. Žena tam může relaxovat někde u vody a já na kole.“
Dělníkovi u nás stačí vyběhnout patnáct schodů a už může konstruktéra držet pod krkem
O autorovi| Jaroslav Krupka, redaktor LN
