Paní ministryně je zdravotní sestřička. Já si vážím práce zdravotních sestřiček, ale při vší úctě k nim určitě není odbornicí na očkování a rizika očkování, pravil MUDr. David Rath v pořadu Otázky Václava Moravce. Když Mgr. Dana Jurásková, Ph. D., MBA, pobaveně zaprotestovala, dodal ještě hrdě: „Já jsem lékař, dlouho jsem studoval.“
Pomiňme, že úkolem ministra zdravotnictví není být specialistou ve všech oborech medicíny. Dokonce ani nemusí být zdravotníkem. Ministr je člen vlády a manažer týmu. Na viry a očkování má lidi. Úkolem ministra je politicky rozhodnout na základě rozporných názorů odborníků v rámci zásady předběžné opatrnosti a nést odpovědnost. Tohle všechno dr. Rath určitě ví. Jeho sdělení je však obratně cíleno na jistý druh publika. Krom toho jako internista není kolega Rath v této oblasti o mnoho větším specialistou než paní ministryně. Převést vztah opoziční politik -člen vlády na vztah lékař - „sestřička“ je uměním demagogie. Takový výrok je kopnutím pod stolem, snižováním partnera v diskusi, úderem pod pás, přičemž pro Davida Ratha se pás jeho protivníků, tato symbolická hranice férovosti, obvykle nachází kdesi ve výši kotníků. Pomiňme i fakt, že paní Jurásková také dlouho studovala, možná i déle než její prostořeký kritik.
Rathovština, nebo kastovní pýcha?
Položme si místo toho otázku, co je obecné a co je zvláštní. Zda je to pouhá rathovština, či zda mají lékaři skutečně až takto vyvinutou kastovní pýchu a aroganci vůči svým nejbližším spolupracovnicím.
V dobách patriarchální medicíny byl lékař bohem pro pacienta i sestru, považovanou za jakousi lepší pomocnici. Jak docházelo k demytizaci medicíny, začalo se emancipovat ošetřovatelství. To je dnes již samostatnou naukou, o níž my lékaři víme málo, ne-li nic. Na obzoru je partnerství lékařů a sester, i když samozřejmě poněkud asymetrické. Každý má své specifické úkoly a měli by na sebe ve své práci navazovat na bázi vzájemného respektu. To je ideál, k němuž mají vyspělé země podstatně blíže než my, kteří se, ostatně jako ve všem, potácíme někde uprostřed, objevujeme své Ameriky, učíme se civilizovaným způsobům a korektním vztahům. Někdo rychleji, někdo pomaleji, a někdo se je už nenaučí vůbec.
O vztazích mezi lékaři a sestrami nelze proto dnes vynést žádný paušalizující soud. Rozdíly jsou příliš veliké. Každý lékař i sestra by odpověděli jinak. Pokud se v tomto směru konaly nějaké průzkumy, dopadly zhruba půl na půl. Rozdíly jsou určitě mezi ambulantní složkou a nemocničními týmy, a to v neprospěch nemocnic. Velké rozdíly jsou lokální, dané místní tradicí a atmosférou jednotlivých pracovišť. Velmi záleží na osobnostech: Kdo si co dovolí a kolik kdo snese. O lékařích je známo, že svůj vztah a způsoby chování jak k pacientům, tak ke spolupracovníkům definitivně získávají během prvních několika měsíců od primáře na svém prvním pracovišti. Jakákoli pozdější změna je raritou.
Některé druhy nesouladů v těchto vztazích se obecně považují za typické podle pohlaví lékaře. Muži mají někdy k sestrám drsně přezíravý postoj (vzor: kohout a slepice), některé lékařky tendují k vytvoření atmosféry drobných ženských tenzí, naschválů a hašteření, jež nejsou mužům příliš srozumitelné. Zažil jsem však i poměry právě obrácené, než jaké se tradují.
Sestry jsou pamětí lékařů Tak či onak, naše sestry jsou stále studovanější a směřují nezadržitelně k partnerství i vyšším odborným kompetencím. A nejde jen o studium. Jde i o empatii, odlišnost pohledu, možnost pozorování nemocného, s nímž přijde sestra do styku daleko více než lékař. Sestra je tu zdrojem a prostředníkem poznání nemocného v celém jeho kontextu včetně sociálních vazeb. Sestry mnohem dříve vědí, co je pacient zač, jaká je jeho rodina a jaké tam vládnou vztahy. Ženy mají na tohle nos a daleko vyšší sociální inteligenci. Možná by se v tomto smyslu bez sester obešly lékařky, ale my muži určitě ne. Sestry jsou i naší pamětí, věčným a trpělivým připomínatelem toho, co jsme měli zařídit, zapsat, co jsme (málem) prošvihli, prostě poslední výstupní kontrola. Neposlouchat, co říkají sestry a na co upozorňují, nebrat je vážně, protože já jsem přece studoval a snědl při tom Šalamounovo lejno, to je postoj lékaře sebevraha. A navíc hodně hloupého sebevraha.
Fungující vztah lékař-sestra je pro nemocné pravým požehnáním. Nemocný snadno vycítí disharmonii v týmu a je zneklidněn. Ví to každý, kdo dělá medicínu déle než třicet let. Last but not least: Nemůžeme ani opomenout známou skutečnost, že tento vztah mnohokrát končí manželstvím. Zhusta i úspěšným.
Neposlouchat, co říkají sestry a na co upozorňují, nebrat je vážně, protože já jsem přece studoval a snědl přitom Šalamounovo lejno, to je postoj lékaře sebevraha
O autorovi| MILAN NOVÁK neurolog
