Diskusi o postavení žen v české politice vedou ty, které neuspěly
Ženy v české politice neproniknou nahoru jinak než přes postel – to teď v krátkém sledu odhalily jedna manželka bývalého předsedy ČSSD a jedna bývalá uchazečka o funkci místopředsedkyně ČSSD. Je z toho velký poprask. Protože ale obě ženy neuvedly jediný konkrétní příběh (Petra Paroubková měla na mysli povšechně dámy z vládní koalice), musíme s politováním konstatovat, že takzvanou otázku žen v politice načaly tím nejspolehlivějším způsobem, jak celé téma předem otrávit.
Už i Burkina Faso Prohlubovat dojem, že kariéra ženy ve veřejném životě nezávisí na jejích osobních kvalitách, ale na tom, jak si poradí s předsudky mužů, to bohužel nejsou jen řeči bez dalších následků. Právě z této představy roste volání po ženských kvótách. Širší veřejnosti kvóty na první poslech nevadí, většina z nás podvědomě vyhledává pestrost a různě namíchaná sestava prostě lahodí oku lépe než pohled na stejnobarevnou skupinu.
Potíž je v tom, že zatímco široké publikum vnímá celý spor především esteticky, průkopníci kvót a jejich aktivní vymahači jsou ideologové. Jejich ideologie by se dala nazvat ideologií reprezentace nebo ideologií reprezentativnosti. Odvíjí se z předpokladu, že zájmy toho kterého jednotlivce je nejlépe schopen formulovat někdo, kdo je tomu jedinci podobný, kdo je pokud možno „jako on“; nejprimitivnější variantou této podobnosti je pak podobnost fyzická. Ale může to být i podobnost řekněme sociologická, totiž nějaká sdílená životní zkušenost, například podřadné postavení ve společnosti.
Když si v české sociální demokracii, straně pro všechny neprivilegované, do stanov napíší, že v pětičlenném vedení strany (jeden předseda a čtyři místopředsedové) musí být jedna žena, vypadá to na první pohled pokrokově. A jedna z pěti je dvacet procent, což vzhledem ke známému faktu, že ženy v populaci mírně převažují, nevypadá extrémně. Jen co se ale tento kvótový způsob uvažování zavede, jen co se princip jakkoliv nízkých kvót připustí, budou se aktivisté, kteří neustále potřebují nějakou čerstvou agendu, sunout ke třiceti-, čtyřiceti- nebo padesátiprocentní laťce. Povzbuzení budou čerpat po celém světě, budou argumentovat Norskem, Indií nebo třeba Burkina Fasem (Ano, i tam už ženské kvóty zavedli). V Německu se nedávno k minimálnímu prahu žen ve svém managementu zavázala společnost Deutsche Telekom, ve Francii navrhují poslanci vládní „pravicové“ UMP pro firmy rovnou 50 procent. Před dvěma týdny pohrozila evropská komisařka Viviane Redingová firmám, které nezvednou podíl žen ve vedení na 20 procent, že jim tu pětinu naoktrojuje evropskou směrnicí.
Předpoklad „Vypadám stejně jako ty, čili mám stejné zájmy“ je ovšem velmi chatrný. Nedávno ho jedna anglická autorka, jíž se ženská kvóta nezamlouvá, protože ji uráží, vyvracela domýšlením ad absurdum: budou v parlamentu kromě žen procentuálně zastoupeni černoši, Indové, sikhové? Co negramotní (v Británii na rozdíl od České republiky statistická veličina)? A u homosexuálů se při určování kvóty máme řídit počtem těch, kteří měli odvahu se ke své orientaci přiznat, nebo součtem homosexuálů přiznaných a skrytých?
V české debatě bychom podobně mohli zpochybňovat romskou kvótu, až tak kvóta někoho napadne: z jakých čísel ji odvozovat, z těch necelých 12 tisíc, kteří se k romské národnosti přihlásili během posledního sčítání lidu, nebo z pokusů trefit se do skutečnosti (vláda na svých internetových stránkách uvádí kvalifikované odhady od 150 ke 300 tisícům)? Druhá možnost by jistě byla logičtější, jenže proč vyčleňovat místo pro jeho reprezentanty někomu, kdo svůj nárok být reprezentován nijak extra neformuluje? S mnoha romskými vůdci, kteří veřejně vznášejí nárok na zastupování lidí jim fyzicky podobných, jsme ovšem za těch dvacet let udělali spíše smutné zkušenosti – a Romové, co jim ten nárok veřejně upírali, nejlíp demonstrovali, jak je ideologie reprezentativnosti zrádná.
Myšlenková přesmyčka, jíž nositele několika vnějškových znaků pozdvihneme do role advokáta všech těch, kteří jsou mu vnějškově podobní, je intelektuálním lajdáctvím právě proto, že klouže po povrchu. Jako by nebyly důležitější politický názor, poctivost, osobní kvality.
Ani jedna Čímž se vracíme na začátek. Pravda je taková, že za dvacet let se v tuzemské politice neobjevila jediná žena, která by své stranické nebo vládní kolegy zastínila do té míry, že by se její kvality veřejně provalily a její strana by si nemohla dovolit je ignorovat. Proč to tak je, netuším, snad shodou okolností. Plyne z ní ovšem, že otázka ženského zastoupení je vedle sporů o přímé volbě prezidenta asi nejstupidnější diskusí, jaká se v české politice vede.
***
Pravda je taková, že za dvacet let se v české politice neobjevila jediná žena, která by kolegy ve své straně, o vládě nemluvě, převýšila tak, že by se o jejím primátu nepochybovalo
O autorovi| DANIEL KAISER, komentátor LN daniel.kaiser@lidovky.cz
