Říjen je měsíc literárních ocenění. Už je téměř na konci... Při pročítání dosavadních laureátů Státní ceny za literaturu vytane, že Milan Kundera ji měl mít už dávno. A to přesto, že ve Francii žijící romanopisec a esejista nemusí být zrovna náš nejoblíbenější autor. A to přesto, že dosáhl světového věhlasu a my mu můžeme maličko závidět. Jako kdyby nyní tímto oceněním Česká republika chtěla autorovi naznačit, že přesto všechno ho má ráda. Že by stála o to, aby zde vycházely jeho knihy.
To letošní Nobelova cena za literaturu je zas oceněním spíše ve stylu „my víme, že jsi ještě tady“. Anglická prozaička Doris Lessingová je také nejstarší laureátkou v historii literárních Nobelových cen. Možná je to i dobrý způsob, jak upozornit na zajímavou, poněkud pozapomenutou autorku. Uvidíme, zda zdejší nakladatelství nakoupí práva na české vydání knih Doris Lessingové, třeba slavného románu Zlatý zápisník.
A pak je tu letošní nositelka Man Bookerovy ceny Anne Enrightová. Toto ocenění také v posledních letech svou prestiž nepatrně ztratilo. Samozřejmě kvůli kvalitě knih, které zvítězily. V červenci LN přinesly rozhovor s Julianem Barnesem. Na otázku, zda ho mrzí, že dosud Man Bookerovu cenu nezískal, odpověděl: „Man Bookerovu cenu dostanu, až porota, jež se každoročně obměňuje, usoudí, že jsem napsal nejlepší román, který toho roku četli. Což se nemusí stát nikdy. Ale já nepíšu romány, abych vyhrál Man Bookerovu cenu, takže mě nezaskočí, když ji nezískám. A docela mě překvapuje, že vás v České republice takovéhle věci zajímají.“ Na necitlivou otázku necitlivá odpověď. Ale: jsme tedy zvídaví, nebo nadbytečně těkající po okolí?
O autorovi| Ondřej Horák, redaktor LN
