Chvíli to vypadalo, že ani nezačneme. Maestro Zdeněk Mácal (72), jeden z nejlepších českých dirigentů, který strávil skoro 30 let v emigraci, pro nás jede výtahem do přízemí, ale jakmile jsme nahoře, běží k bílému, zlatě zdobenému klavíru: „Schválně, jestli to poznáte.“ Variace na nějakou lidovou? A už zpívá: „Prší, prší, len sa lejééé, a já chodím bez naděěějéée. Nikdo chleba neukrojííí, nikdo vody nenaléééjééé...“ Zároveň pózuje fotografovi. „Je ta košile dobrá? Ukázal bych vám, pane šéffotografe, svou garderobu, abyste neměl všechno stejné, ne?“ A jak se sluší na hvězdu amerického střihu, volá na svou ženu: „Giny, představ si, dnes volali z Hongkongu, že mě mermomocí chtějí na silvestrovský koncert!“
V secesním bytě na jedné z nejlepších pražských adres v Pařížské ulici (kde se, pravda, občas před domem střílí) nevisí skoro žádný obraz. Téměř nic osobního. Výzdobu stolu si pan dirigent půjčil v luxusní restauraci v přízemí. Za svůj život se čtyřiadvacetkrát stěhoval, stál před více než 170 orchestry světa (např. v Sydney, Hannoveru, Londýně, New Jersey, Paříži, Tokiu, Ženevě, New Yorku, Vídni, Bonnu či Bruselu). Jen za dveřmi visí velká černobílá fotografie, na níž je v proužkovaném mafiánském obleku, na hlavě borsalino. „To vyšlo na front page chicagských novin,“ říká někdejší šéfdirigent České filharmonie, své „osudové lásky“, od níž na vlastní žádost před jedenácti lety odešel.
Konečně jsme na pohovce. Ale ani tady neposedí, nadskakuje, poposedá blíž a blíž, občas do mě v návalu emocí šťouchne, sem tam mi tykne a divoce gestikuluje rukama se zlatými prsteny. „Já jsem to interview chtěl odvolat, protože se necítím dobře. Slyšíte, jak chrchlu? Já su jinak dynamo, rozumíte?“ křičí, až mu hlas, v němž se snoubí americký entuziasmus s brněnským akcentem, přeskakuje do fistule. Ještě před pár lety běhával z Pařížské po schodech nahoru na Letnou, 272 schodů. „Ale doktor mi řek’, že to není dobré na klouby. Tak to teď aspoň vyndu navrch a tam rychle chodím, abych sa zpotil.“ Nemůžu si pomoct: Když zavřu oči, slyším Karla Högera, je mi pět a on mi z LP desky vypráví, jak pejsek s kočičkou vařili dort.
* Ještě pořád nemáte mobil ani e-mail, abyste nebyl zatažen do chaosu, jak jste někde řekl?
Já se spíš než chaosu bráním tomu, aby lidi zasahovali do mého privátního života. Když študuju partituru, nechci být každých 5 minut rušený telefonem. Já mám všude manažery, kteří přesně vědí, kde se právě nacházím. Vědí, že tady teď s vámi sedím a že mě nemají rušit. Vy musíte mít mobajl, doktor, prezident, všichni to musí mít. Já ne. Mně z Czech Phil (České filharmonie) pošlou fax. No nésu šťastnej člověk? Pardon: Nejsem šťastný člověk?
* Dirigoval jste více než 170 orchestrů na několika kontinentech. Jednou jste řekl, že když zavřete oči a píchnete prst kamkoli na mapu světa, tak pokud je tam orchestr, zřejmě jste tam dirigoval... Chtěl jste být létajícím dirigentem, nebo to tak život zkrátka přinesl?
Byl jsem létající dirigent, byl, dneska už to nejde, milostivá paní. Ale to přišlo úplně přirozeně. Já jsem začínal v Moravské filharmonii v Olomouci, pak jsem přišel do FOKu, potom do České filharmonie... a pak přišli Rusi. Tak jsme sedli na taxík a odjeli na Západ. A já rád všechno vychutnávám, já vychutnávám i to s váma mluvit a vychutnával jsem cestovat. Najednou, po té uzavřenosti tady, jsem měl možnost vyletět do světa, já zavolal na airline – a moh’ odletět, kam jsem chtěl. Takže byly měsíce, kdy jsem byl každý týden na jiném kontinentu. Já byl mladý, plný energie, měl jsem velký repertoár, pořád jsem mohl dirigovat. Hned zezačátku jsem měl plno nabídek. My jsme odjeli do Holandska, ale okamžitě za mnou přijeli, jestli bych nemohl převzít náročný program na Luzernském festivalu. V Luzernu říkám manželce: „I love it here, to je krásný místo.“ A do šesti měsíců jsme bydleli v Luzernu.
* Počítal jste někdy, kolikrát za svůj život jste se stěhoval?
Počítali jsme to, skončilo to asi na čtyřiadvaceti. Ale milostpaní, to bylo stěhování transatlantik tam a transatlantik zpátky! Moment, já se musím podívat na nábytek, abych vám to řek’ přesně. (dívá se na obrovskou bílou nábytkovou stěnu, repliku „Ludvíka XV.“, za jejímž sklem se skví cibulákový servis) To nebyla legrace, rozumíte? Z New Yorku jsme se stěhovali do Švýcarska. Tam mám jiný nábytek, podobný, ale v hnědým, Louis Quinze, Ludvík Patnácté, v Německu vyrobený. Tohle sem přišlo z Floridy, stěhováci udělali velkej džob. To si nedovedete představit, co jsem měl za život. Až se divím, že jsem to celkem dobře zvládal. A víte proč? Protože mě to ba-vi-lo! To byl takovej drajv, cak-cak, auto, letiště, já sedím v New Yorku na letišti, mám dvacet minut, honem čtu partituru, protože z letiště v Paříži jedu okamžitě do zkoušky. (hlas mu přeskakuje vzrušením) To už bych dnes nevydržel.
* Když jste odsud utíkali, měli jste osmiletou dceru. Přece nemohla měnit každý týden školu?
To ne. Ještě na první trip do Vídně jsme ju neměli kam dat, jela s nama. Ale potom jsme ju dali do nejlepšího penzionátu, do Le Rosey, kde měla děti celá řada prominentů, perský šáh například, nebo můj... no nemůžu říct přítel, protože to je majestát, ale my jsme si byli velice blízcí s Monseigneurem Rainierem III., Princ of Monaco, i s Grace Kelly. Já jsem vMonaku dirigoval každý rok. My jsme byli mockrát v privátních komnatách Princ of Monaco, on s dcerou Monikou mluví a říká: „Elle est Francais, je n’ecoute pas l’accent,“ – ona je Francouzka, nemá akcent. Ona nemá akcent v angličtině, když chcete, bude vám mluvit british, ona vám bude mluvit american... Naučila se šest jazyků bez akcentu. Ona mě vždycky přebije – já se domluvím jen v pěti jazycích, a i v češtině mám ten brněnský akcent.
* A víte, že máte úplně stejný hlas jako Karel Höger?
No neříkéte! Myslíte? Já vám řeknu něco, co jsem ještě v žádným interview neřekl. On fotí! (všimne si fotografa) Prosím vás, vy mě musíte posadit do pozice, já tady s madam sedím jak prase. (směje se, dělá umělecké pózy, zároveň mi odpovídá) Já jsem jako študent vždycky hledal přes leto obživu. Pracoval jsem taky dva měsíce v jedné restauraci na Vysočině. A víte, kdo tam byl hostem? Karel Höger! A já ho obsluhoval, čepoval mu pivo, servíroval večeři. On už je mrtvej a já už za chvílu taky budu mrtvej, ale dodnes vidím, kde u toho okna v tom hotelu seděl.
* Nevyčetla vám někdy dcera, že jste se místo hudbě měl raději věnovat jí?
Ano. Já bych o tom nechtěl moc mluvit, protože bych se možná rozplakal. Ale já za to nemohu, paní Plavcová. Já jsem měl, pravda, možnost žít doma s dcerou, vozit ju do školy... Na tak drahý penzionát bych tady ale nevydělal. Já jsem tenkrát jako šéfdirigent West Deutsche Rundfunk Orchestra vydělával dobrý peníze, ale většina šla na poplatky v jejím penzionátu. Oni měli třeba třikrát do roka výlety, do Káthmándú, do Indie... A ona tam přece nemohla být jako chuděrka od nějakýho českýho Mácala. Mimochodem – tam byly jeden čas tři Moniky: Monika Mácal, nebo spíš Makal, Monika Baťa a Monika Zábrodsky (Oldřich Zábrodský byl slavný hokejistaemigrant). Na konci roku mívali v zahradě slavnost, tam přijela třeba Lollobrigida se synem, to byla samá prominenc, rozumíte?
* Mimochodem, naučil jste svět vyslovovat správně své jméno?
Ne. Říkají mi Makal. Já přijedu kamkoli do hotelu, na airport, neřeknu ani slovo, hned jsem Makal. Já už se i sám jako Makal hlásím. Třicet roků je třicet roků a Rafael Kubelík vždycky říkal: „My už se do Čech nikdy nevrátíme...“ Tak jsem to tak bral. Jen Bernstein mi, a to byla výjimka, říkal Zdenek.
* Poznal byste orchestr jen podle zvuku? Nebo už globalizace způsobila, že většina orchestrů zní podobně?
My jsme až do roku ‘84, než jsme se odstěhovali do Ameriky, hodně cestovali autem, můj mercedes stál připraven a já jsem trávil hodiny a hodiny na autobahn, v zimě, v létě. A cestou jsme hodně poslouchali rádio a hádali, který orchestr to může být. Dirigenta těžko poznáte, ale orchestr ano. Jenže to už je tolik let, dneska je to už zglobalizováno a nejde to zastavit. Vidíte, myslel jsem, když jsem přijel do Prahy: Ou key, tady zůstanu do smrti, tady v tomhle bytě umřu. Ale bohužel to osud tak nechce. I když musím říct, že jak jsem odešel z postu šéfdirigenta, máme s Českou filharmonií výborný kontakt. To jsou celí oni.
* Českou filharmonii byste poznal se zavázanýma očima?
Poznal bych hlavně svoje nahrávky. Protože já najdu v partituře něco, co jiní nenajdou. A ten orchestr má v sobě něco, že když chtějí, když mají inspiraci, hrají jak žádný jiný orchestr na světě. Nemám si vzít sako? (ptá se fotografa)
* Je pravda, že jsou orchestry příjemné, nepříjemné, a dokonce velmi nepříjemné?
Ten problém je v tom, že když do kteréhokoli orchestru přijde dirigent, který neví, co chce, je za pět minut out. Orchestry vidí, když je dirigent slabý.
* Říká se, že dirigent, který přijde k České filharmonii a má nároky, si zadělává na problém...
(hluboce vzdychne) Milostpaní, to je tak těžký! Protože dirigent, který má nároky, má problémy. Ale dirigent bez nároků má problémy taky. Když jsem odešel od Czech Phil, půl roku jsem nemluvil do tisku. A pak jsem udělal interview, kde jsem řekl pravdu, proč jsem rezignoval.
* V tom interview jste také řekl, že s něčím takovým jako v České filharmonii jste se ještě nesetkal. O čem jste to mluvil?
Já jsem na to interview měl takovou dobrou response, odezvu. Ale předseda odborů pak napsal každýmu jednotlivýmu člověku z těch sto dvaceti sedmi muzikantů e-mail: „Chovejte se profesionálně, ale nereagujte. Prostě cool. Chlad.“ A já pak zkouším a říkám druhým houslím: „Prosím vás, tohle bych prosil zahrát tak a tak...“ Sekundista, odjakživa můj fan, udělá tohle... (obrátí oči beze slova do stropu) Obrátím se na žestě: „Prosím vás, tady to...“ (zase kouká do stropu) No kde se toto stane? To je nepředstavitelné!
* Je pravda, že Česká filharmonie ztrácí svou dobrou pověst? Že už nepatří ani do top 20 na světě?
To teda ne! Orchestr je prvotřídní. Ale jestli hraje každý den prvotřídně, záleží na dirigentovi a taky na jejich náladě. Možná jste taky četla, že je Pražské jaro nechce, protože jsou nejistí, přou se o autorská práva k nahrávkám. Já jsem s nimi byl na festivalu v Montreux a Radio France chtělo přímý přenos našeho prvního koncertu z Besanconu, který byl úplně senzační, tam přišlo přes 6 000 lidí. Říkali: „My jim to zaplatíme jako každému jinému, jako americkým, evropským orchestrům.“ A Česká filharmonie? Hráči nahrávání odmítli. Ale já jsem byl vždycky optimista. Řekl jsem, když jsem nastoupil u České filharmonie, že můj kruh se uzavírá. A to myslím doslovně. Já jsem se tady narodil, vyrostl tu, vrátil se sem, já su občanem Prahy 1 a nadosmrti jím zůstanu. Jsem český dirigent. Českou filharmonii mám rád. A pro českou hudbu jsem tu k dispozici.
*
Zjistil jste jako šéfdirigent České filharmonie o české povaze něco, co jste do té doby nevěděl?
(dlouho mlčí) Závist. Veliká závist. Možná je to všude. Ale venku lidi aspoň zachovávají formu, řeknou vám „I love you“. Tady je tolik postranních úmyslů. Víte, já jsem šťastnej člověk, padesát roků jsem ženatý se stejnou ženou a pořád jsme šťastní. Sjezdil jsem svět tolikrát, že ani nevím, kolik peněz jsem už hodil do Fontana di Trevi v Římě. To můžu ale říct kdekoli, jen ne v Praze. Protože tady by hned někdo utrousil, že jsem si nahrabal. Když mi řeknete, že jste si koupila nový dům nebo nové auto, odpovím, že je to senzační. Já sdílím vaši radost s vámi a to je moje obohacení. Já nikdy nikomu v životě nic nezáviděl. Pánbůh mi dal nadání, děkuji za něj a snažím se to splatit při koncertech. Lidi mě milují, já mám svoje obecenstvo. A kdyby se tu lidi zbavili té závisti, byli by šťastnější. Ale já se skoro nedívám do kamery, když dovolíte, mluvte na mě, ale já se budu dívat do kamery. Posaďte si mě, pane šéffotografe, do pózy, já jsem přece profesionál. („Mně by se nejvíc líbilo, kdybyste si sedl dál od kolegyně, mám tam pořád její kolena,“ poznamená fotograf.) No tak to jste měl říct dávno! Mohli jsme už mít stovky dobrých fotek.
* Byla nějaká česká slova, na něž jste si po návratu nemohl vzpomenout?
My jsme celou tu dobu s Giny mluvili česky, já s tím nemám problém. A kdybyste na mě teď začala francouzsky nebo italsky nebo anglicky, já ani nevnímám, že odpovídám v jiném jazyce. Já uměl zkoušet i japonsky nebo švédsky, všechno jsem se naučil. Jenom jediná věc mě zaskočila, něco tak obyčejného, jako je houslový smyk. Já stál po sedmadvaceti letech před Českou filharmonií, a já to uměl v každém jiném jazyce: abstrich – aufstrich, pousser – tirer, up – down..., a říkám filharmonikům: „Prosím vás, pánové, jak se česky řekne tady to, nahoru a dolů?“ – „No, nahoru a dolů.“ Já říkám: „Nezlobte se, ale já jsem to dvacet sedm roků nepoužil.“
* Co je na práci dirigenta nepříjemné?
Brzo ráno vstávat. Česká filharmonie je jeden z mála orchestrů, který začíná zkoušet v 9.30. A já jsem chtěl, aby se začínalo v deset. No neprošlo to. Nejvíc se mi líbí Philadelphia Orchestra – tam se začíná v 10.30. Inteligentně.
* Zasahují nějak do práce dirigenta odbory?
Do práce dirigenta nezasahují. Ale hlídají například to, abyste skončila zkoušku přesně na minutu. Protože kdybych přetáh’ v Americe zkoušku o minutu, tak to management stojí dva a půl tisíce dolarů! Zeptejte se Czech Phil, co na mně nejvíc milovali: že Mácal končí zkoušky na minutu přesně, protože je na to zvyklý z Ameriky. My jsme měli takhle velikýho budíka, kterej visel za orchestrem. A když se blížil konec, tak mi ukázal inspektor orchestru time – půl minuty. A já vím, že z tohohle místa do konce symfonie je půl minuty. Já měl pořád hodinky na očích, teď jsem se blížil k závěru a věděl, že mám pět vteřin k dobru. Takže skončím hodinovou symfonii... bíbíbíbíbááááááá – a místo abych to zavřel, držel jsem to těch pět vteřin – (pomyslně diriguje) a„Good bye!“. Tím jsem byl známej.
* Co děláte, když vás orchestr rozčílí? Toscanini prý házel po hráčích židle, odcházel ze zkoušek a nechával se dlouho přemlouvat...
To už nende, milostpaní, co Toscanini dělal. Víte, já jsem slyšel jeho nahrávky a rozumím italsky. On těm muzikantům dokonce nadával do prasat a sviní, ale hrozně. No to by dneska nešlo.
* Takže kdyby se dnes dirigent choval jako primadona, neměl by šanci?
No tak... Možná by lidi ty primadony i trochu chtěli, jenže primadony vymřely. My už nemáme Karajana, my už nemáme Bernsteina, které jsem ještě poznal. Ti ještě měli glamour. A já myslím, že hudba by to svým způsobem i trochu potřebovala, že by to nebylo špatný pro ten byznys, kdybychom měli pár hvězd.
*
Jak vnímáte, že vážná hudba je čím dál větší show? Houslisté v pirátských šátcích hrají na skleněné housle, tři tenoři zpívají na stadionu...
Víte, ono je těžké ten proces zastavit. Když se díváte v Americe na basketbal, on je tak rychlý, že byste si řekla, že už to nic víc nepotřebuje. A oni tam ještě dají hopsandy v krátkých sukních. A když je světové mistrovství ve fotbale, zpívají tam během pauzy významní operní zpěváci, jako kdyby ten fotbal sám o sobě nebyl už dost vzrušující. My nemůžem zůstat pozadu.
* Takže se dočkáme roztleskávaček na Pražském jaru?
Ne. Nemůže se to ale pořád dělat akademicky, strnule. Já jsem ale přesvědčen, že jestli cítím v srdci hudbu tak silně a ovládám orchestr jenom tím, že moje tělo se zavlní, nepotřebuju žádné mimohudební excesy. Víte, pro mě existují na světě jen dvě důležité věci: hudba a sex. Obojí je tak finální a tak silné! Sex je tak silný, že vás může sklátit. A hudba vás může přivést k slzám.
* Řekl jste, že dirigent na pódiu prožívá něco, co žádný normální smrtelník nikdy nepozná. Co jste tím myslel?
To nemá se sexem nic společného. Když tam na tom pódiu stojím, když probíhá koncert, když je orchestr tak dobře připraven, že reaguje na můj body language, čte moje pohyby, když to všecko běží, přestanu najednou vnímat, že jsem v sále. Hudba plyne a já si v tu chvíli dovedu představit, jak byl stvořen svět. Prostě uděláte takhle rukama – a zrodí se zeměkoule. Je to v tom pohybu. A když to dobře funguje, třeba na půl hodiny se ztratím ve vesmíru. Už nejsem na Zemi. Jsem v lehkém transu, ten trans přenáším na orchestr i na obecenstvo. Ale jakmile se stane něco, co do toho nepatří, nějaká maličkost, divák zakašle, fagotista špatně nastoupí – cak! V tu vteřinu jsem zpátky.
* Necítí se dirigent osamělý? Sám na stupínku, sám v dirigentské šatně...
Ne. Ale já potřebuju kolem sebe lásku. Já se úplně koupu v lásce obecenstva. Tady mě Japonky objímaly na ulici a křičely tak, že vyběh’ majitel zlatnictví, myslel si, že je to přepadení. Já potřebuju, aby mě manželka milovala padesát roků plus dva měsíce. Já potřebuju, aby mi, jako dneska, zavolali zHongkongu, že chtějí, abych tam udělal silvestrovský koncert. Kdyby mi orchestr nešel na ruku, nikdy bych ničeho nedosáhl. Potřebuju, abyste mi byla nakloněná, jinak by to interview za nic nestálo. Já jsem vám chtěl odříct, protože mi ráno nebylo dobře. Ale mě to tak inspirovalo, rozumíte, já už su úplně zdravej!
* Jste prý blázen do aut. Má řízení něco společného s dirigováním?
Ono je to oboje technický. Když Hamilton jede Formuli Eins a řeže ty zatáčky, musí to mít přesně vypočítané, stejně jako u muziky. Já strašně miluju auta. Su dynamo, já měl čtyři cadillaky, já měl sporťáky, ale to už je za mnou. Teď mám jednoho mercedesa, sporťáky už nepotřebuju. Ale jestliže jedu rychle, víte co? (křičí) V tom momentě já su jen řidič, já su ta Formule Eins. Tam není ani vteřina muziky a to mi dělá tak dobře. Protože jak se chcete jinak zbavit toho ustavičnýho blikání muziky v hlavě? Pro mě bylo vždy po koncertě nejlepší sednout do auta a durch celou noc jet, třeba z Frankfurtu do Bruselu. A když jsem jel po dálnici, já byl furt v té levé špúr – to dostanete muziku z hlavy, protože musíte dávat sakra pozor, abyste se nevybourala. Tuhle se ptali Hamiltona, jestli věří v Boha. A víte, co řekl? „Při 300 kilometrech v hodině na to nemám čas.“
O autorovi| ALENA PLAVCOVÁ, redaktorka Pátku alena.plavcova@lidovky.cz
