S oblíbenými hrdiny je to svízel, ještě tak v dětství věřit těm polepšeným: Červenáčkovi z Rychlých šípů, že se uměl kát, Oliveru Twistovi, že při krádežích trpěl, zvláště při prolézání vikýřem za lupem. I Káju Maříka jsem obdivovala, že sežral vánoční rozinky a litoval hříchu, i malou Janu Eyrovou, že měla špínu za nehty a všemi odstrkovaná zvítězila. V dospělosti se přidal Ježíš, bratři Mašínové a svatá Terezie z Lisieux.
A na jednu literární postavu ještě myslívám, na herního vývojáře pana Srandu z povídky Shermana Alexieho. Nejspíš by mě taky pobavilo, kdyby mě po teroristickém útoku v Seattlu odnesl v náručí jako onu nešťastnou indiánku, ležela bych tak jako ona s otřesem mozku na gauči a on by mi řekl: „ ,Možná, že pro vás je srandovní všechno. Ale vy jste bláznivá pizda. A já měl dřív bláznivou pizdu za ženu, takže vážně nemám zájem zkoušet to znova.‘ ,Bláznivá pizda!‘ vykřikla. Dostala další záchvat smíchu. Skulila se z gauče na zem a smála se. ,Ještě mi nikdo neřekl bláznivá pizdo!‘ “
