Po hravých Básních Sydneyho Westa (1969) a několika dalších sbírkách se autor na čas odmlčel a angažoval se v revolučním hnutí - vystoupil z komunistické strany, stal se členem guevarovsko-peronistické partyzánské skupiny FAR (Ozbrojené revoluční síly), později přičleněné k Montoneros, a bojoval proti diktatuře tzv. Argentinské revoluce (1966-1972), za což se ocitl na seznamu pravicových parapolicejních jednotek Triple A.
Roku 1976 se v Argentině pučem dostala k moci vojenská junta a následovalo černé desetiletí státního terorismu. Gelman byl ve chvíli puče v cizině, ale byla unesena jeho dcera, syn a těhotná snacha. Dceru pustili, syn i snacha se zařadili na dlouhý seznam nezvěstných. Sám Gelman byl kvůli názorovým neshodám odsouzen k smrti vlastní organizací Montoneros.
Ani po pádu vojenské diktatury (1983) se nesměl vrátit do Argentiny, kvůli členství v Montoneros na něj byl vydán zatykač, až na konci 80. let byl paradoxně omilostněn zároveň s těmi, kteří patřili do opačného tábora mučitelů. V exilu Gelman napsal své nejemotivnější básně, plné bolesti, stesku a zoufalství, např. Otevřený dopis věnovaný nezvěstnému synovi.
Roku 1990 byly identifikovány synovy ostatky zalité do betonu a utopené v řece. O snaše, unesené v sedmém měsíci těhotenství, básník po dlouhém pátrání zjistil, že byla převezena do Uruguyae, kde ji nechali porodit a poté také zavraždili. Teprve roku 1998 objevil Gelman místo, kde žilo jeho vnouče.
Vnučce Andreítě-Macareně a setkání s ní pak básník věnoval sbírku Valer la pena (Stát za to, 2001). Vedle poezie přispívá Gelman také do novin a časopisů, se svou družkou Marou La Madrid vydal v roce 1997 knihu svědectví dětí nezvěstných Ani hubené boží odpuštění/Děti nezvěstných.
