Čekali jsme to, ale tajně jsme doufali, že k tomu nedojde. Stalo se: ministr zdravotnictví Tomáš Julínek odvolal ředitele Ústavu hematologie a krevní transfuze Pavla Klenera. Souboj odborníka, který se pokoušel chránit instituci, pracovníky a pacienty před unáhleným a nedomyšleným krokem ministra začlenit ústav do Všeobecné fakultní nemocnice, skončil jednoduše - Klenerovým odvoláním. Určitě se najde někdo, kdo převezme vedení ústavu a ministerské plány podpoří. Kdo na tom ale vydělá? Opakovaným tvrzením, že to budou pacienti, nelze věřit. Už teď se narušil klid a stabilita týmů, které dosáhly vysoké profesní úrovně. Už v tomto okamžiku jsou pacienti znepokojeni, že ministr bude mocensky prosazovat své záměry stůj co stůj. Ministrovi po tomto kroku lze jen stěží důvěřovat.
Domnívali jsme se, že už pominula doba administrativní vlády byrokratů, éra násilného slučování čehokoli s čímkoli jen proto, že si „věrchuška“ zamanula.
Pokračování na straně 10
Julínek se chová jako byrokrat...
Dokončení ze strany 1
A že je minulostí doba odvolávání těch, kdo projeví samostatný názor. Ukázalo se však, že ministr, člen demokratické strany s pravicovou orientací, jedná podobně, jako jednali vládcové oné doby.
Ústav hematologie a krevní transfuze (ÚHKT) dosáhl mezinárodní reputace a splnil nejpřísnější podmínky pro mezinárodní akreditaci v oblasti náročné hematologické léčby. Podmínky hygienické, bezpečnostní, odborné i ekonomické. Činnost ústavu nebyla dotována z peněz státu, vydělal si na svou činnost léčbou a vědeckou prací. Není zadlužen a díky odborné úrovni pobírá nemalé peníze z mezinárodní spolupráce. Státní příspěvek na dostavbu komplementu (schválený parlamentem), v němž mělo být instalováno několik provozů ke zlepšení léčebné péče o pacienty, ministerstvo zadrželo.
Ve Všeobecné fakultní nemocnici (VFN) podobné provozy neexistují. Osud VFN je nejasný, a dokonce sám ministr připustil, že se uvažuje o její přestavbě. Kde je tedy problém? Proč za těchto okolností ústav rušit?
Pokud někdo tvrdí, že nejde o rušení ústavu, připomeňme, že jde o rozhodnutí zrušit příspěvkovou organizaci Ústav hematologie a krevní transfuze jako samostatnou právnickou osobu. Její majetek a pracovní smlouvy budou převedeny do fakultní nemocnice a podřízeny jejímu vedení.
Rozumné východisko existuje
Ministerstvo se snaží s předstihem začlenit existující resortní výzkumné ústavy do fakultních nemocnic, které se mají stát nemocnicemi univerzitními a akciovými společnostmi. Podíl akcií (necelou třetinu) by měla vlastnit univerzita. Od začlenění ústavů do univerzitních nemocnic se očekává větší propojení vědecké práce s univerzitami, odstranění současné dvojkolejnosti financování (ministerstvo školství a zdravotnictví).
Nad takovým modelem lze diskutovat, lze hledat pro a proti, odstraňovat rizika, střety zájmů, možné dopady. Zákon o univerzitních nemocnicích se teprve připravuje, jeho konečná forma a uvedení do života je v současné situaci ve hvězdách. Nebylo by vhodné počkat s rozhodnutím o ústavu do okamžiku, kdy se úspěšně rozeběhne nový model, a až pak provést sloučení?
I za předpokladu fungujícího systému univerzitních nemocnic je ovšem třeba uvážit, která pracoviště mají zůstat samostatná a která mají být orientovaná na vědu a výzkum. Není pravda, že by se paušálně osvědčil model univerzitních výzkumných pracovišť. V nejvyspělejších zemích existují jak univerzitní pracoviště, tak i samostatné výzkumné ústavy. Národní ústav zdraví v USA je státem organizovaná instituce a je tahounem pokroku světové medicíny. V Německu jsou výzkumná pracoviště kromě univerzitních ústavů postavena na dalších pilířích oddělených podle dlouhodobosti projektů („čistá“ věda, aplikovaný výzkum) a způsobu financování, na kterém se podílí různou měrou stát, granty, mezinárodní projekty, EU i firmy a průmysl. Podobně je tomu i v dalších zemích. Důležité je, že tato pracoviště nemusí být nutně zátěží pro státní rozpočet, že jsou mnohdy schopná financovat se z plateb zdravotního pojištění, vědeckých grantů, nadací a z různých činností spojených s odbornou prací. Dovedu si představit rozumné východisko. Místo pláče nad rozlitým mlékem zchladit emoce a vrátit se k jednání. Připustit, že za současné situace ministr nemůže garantovat dlouhodobé důsledky zrušení ústavu, i kdyby samotný úmysl byl správný. Přiznat také, že profesor Klener nemohl přijmout odpovědnost za dané řešení, a proto bránil ústav. Odvolat, co jsem odvolal.
Obávám se, že takové věci se mohou stát jen v pohádkách. Pokud se to nestane, pak se unáhlený zásah ministerstva zdravotnictví přes všechna ubezpečování dotkne i pacientů. Stalo se to fakticky už teď. Tým pracovníků ústavu ztratil šéfa, za kterým stál. A vybudovat takový tým je práce na jednu generaci. Mnozí pacienti ústavu jsou bohužel na jeho práci doslova životně závislí po dobu, která přesahuje funkční období ministrů.
Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce
O autorovi| Václav Trojan, informatik publicista, signatář Petice proti začlenění ÚHKT do VFN
