Zdravotní reforma nebude, rozdělení na dvě etapy je milosrdným ministrovým sebeklamem
Reforma zdravotnictví nebude. Alespoň ne v podobě, jakou si představoval ministr zdravotnictví Julínek, a nebude v tomto volebním období. Jiný výklad včerejšího ministrova ohlášení dvourychlostní reformy nedává smysl.
Už dnes můžeme směle tvrdit, že největší změnou ve zdravotnictví, která se Julínkovi povedla, bylo prosazení regulačních poplatků. Jenže i tento úspěch skrývá příčiny jeho včerejší kapitulace.
Přeměna nemocnic v akciové společnosti a vyvlastnění zdravotních pojišťoven a jejich přerod v akciovky mělo víc nepřátel než příznivců. Odpor byl silný nejen mezi politiky, ale zejména mezi lékaři. Tomáš Julínek sice slibuje, že zákony předloží „později“, ale přeloženo z političtiny to znamená nikdy. Opozice na ně nepřistoupí za žádných okolností a ochota lidovců i zelených ke kompromisu klesá s blížícími se volbami exponenciálně.
S nikým se moc nebavit Kde tedy ministr udělal chybu? Těžko hledat jedinou, hlavní, jsou jich veletucty. Klíčová je nedůvěra, kterou kolem sebe šíří. Pan Julínek žije v přesvědčení, že má všechny kroky dobře promyšlené, ale když je má vysvětlit, jako třeba u Ústavního soudu, působí dojmem záškoláka před tabulí. Že nepřesvědčil širokou veřejnost, nad tím lze ještě mávnout rukou, ale jeho ignorování politických a odborných kruhů je trestuhodné. Přesvědči to správnosti i ty, kteří mají pochyby, je především otázka času a vysvětlování.
Právě Julínkův spěch vyvolával největší nedůvěru.
Zcela běžné bylo, že se ministrovi emisaři scházeli s lékaři a představiteli nemocnic, ujišťovali je, že projednávané připomínky budou zohledněny, avšak zároveň paralelně vznikaly návrhy zákonů, jako by se nejednalo. Takové chování v očích leckoho podpoří představu, že rychlost má nečestné pohnutky a že sledujeme další pokus o tunelování.
Tento dojem ještě posilují některá ministrova rozhodnutí. Třeba na konci loňského roku chtěl Ústav hematologie a krevní transfuze sloučit se Všeobecnou fakultní nemocnicí, dokonce kvůli tomu odvolal i ředitele ústavu Pavla Klenera, a odmítal námitky odborníků. Jenže na konci letošního května oznámil, že se ústav s nemocnicí nesloučí, protože by přišel o klíčové mezinárodní akreditace. O tomhle riziku se vědělo i diskutovalo již vloni. V případě tohoto rozhodování pak o žádných promyšlených krocích ministra zdravotnictví hovořit nelze.
Nepominutelným problémem je nezvratnost připravovaných změn. Změníte-li nemocnici v akciovku, přeměna zpět je téměř nemožná, u zdravotních pojišťoven je návrat k současnému stavu vyloučen též. Jestli plány na takové změny ještě doprovázejí podezření lékařů (lhostejno, zda jsou nepodložená), že náměstek ministra a tvůrce reforem Pavel Hroboň připravuje podmínky na míru konkrétním zahraničním firmám, a zároveň absentuje jasný a věrohodný výklad reformních kroků, nesmí se ministr divit, že příznivců reformy nepřibývá.
Co s reformami bude? Koalice se do listopadových voleb nebude věnovat ničemu nepohodlnému. Potom budeme od prvního ledna předsedat unii, tedy čas také nebude, no a když v červenci 2009 skončíme, bude rok do voleb. Kdo si v téhle situaci „střihne“ reformu? Tahle koalice to určitě nebude.
Tomáši Julínkovi se podařilo prosadit jen zlomek z toho, co měl naplánováno, a přesto dokázal daleko víc než všichni jeho sociálnědemokratičtí předchůdci. Od nynějška ale bude jen dalším ministrem udržovatelem.
Populisté, jásejte Zdravotnictví přitom reformu nezbytně potřebuje, nepopírá to ani většina odpůrců současného ministra, jen na tom jak, na tom se neshodnou. Nejhorší a nejhloupější je recept stínového ministra zdravotnictví, který chce jen dávat do zdravotnictví výrazně víc peněz, okolo 10 procent HDP, abychom se dostali na úroveň běžnou v západní Evropě. Ovšem tenhle princip - uplácení všech zainteresovaných, od lékařů až po pacienty - bude před volbami triumfovat.
Spokojen s tímhle vývojem nemůže být nikdo, kdo je plátcem zdravotní daně, pardon, zdravotního pojištění. Demografický vývoj brzy ukáže jeho meze. Po Julínkově ztroskotání se ale nikomu do radikálního šetření nechce. Ostatně žádná politická strana takového politika dnes nehledá.
Tomáši Julínkovi se podařilo prosadit jen zlomek z toho, co měl naplánováno, a přesto dokázal daleko víc než všichni jeho předchůdci z ČSSD
O autorovi| Martin Zvěřina, komentátor LN e-mail: martin.zverina@lidovky.cz
