Minulou neděli bylo dopoledne tak teplo, že jsem se rozhodla odložit do podzimu kabát, v kterém jsem ráno nemoudře vyrazila z domu. Zatím paličatě trvám na svém a chodím v bundě, třebaže už vidím, že jaro bylo klamné, pročež jsem ustoupila aspoň k šátku na krk. Jednou se přece už oteplit musí!
Vyrazila jsem v neděli na pražský Žofín, kde se po čtyřiceti letech konalo vzpomínkové shromáždění: 31. března 1968 (byla to také pátá březnová neděle, jako letos) proběhlo na Žofíně ustavující shromáždění K 231. Z členů přípravného výboru, kterých tenkrát bylo jedenadvacet, žijí už jen dva – Radovan Procházka a Ota Rambousek. Podobně smrt řádila i v řadách bývalého K 231: před čtyřiceti lety se na Žofíně sešly dva z mnoha desítek tisíc bývalých politických vězňů. Teď v neděli tam bylo několik stovek převážně starých lidí. Nálada povznesená, jak to má být. Jenže já si při podobné příležitosti vždycky smutně vzpomenu na jednoho z nich, se kterým jsem seděla u prověrek bývalých estébáků, a když jsme si šli zakouřit, řekl mi: „Přišlo to pozdě, holka, už nejsme, co jsme bejvali. Mělo to přijít už v osmašedesátým.“
V roce 1968 bylo sdružení K 231 pro komunisty stejně nežádoucí jako Klub angažovaných nestraníků či přípravný výbor sociálnědemokratické strany. Bylo na tom vidět, kde jsou meze obrodného procesu.
„Myslím, že velká chyba se stala v tom, že soudruzi v našem rozhlasu a televizi i v tisku některým těmto nově formujícím se klubům dali takovou publicitu, jako je ten KAN a K 231, prostě když sami nevíme, co se z toho vyvine, bez zaujetí stanoviska ministerstva vnitra, které má na starosti tuto registraci, bez předložení určité politické platformy,“ nechal se slyšet symbol pražského jara Alexandr Dubček na zasedání předsednictva ÚV KSČ. A Zdeněk Mlynář, pozdější chartista a ještě pozdější emigrant, prohlásil na celostátní poradě funkcionářů KSČ, že K 231 „...přesahuje všechny meze. To je vlastně spolek lidí zčásti právoplatně odsouzených, kteří sami sebe prohlásili za odsouzené neprávoplatně.“
Ministerstvo vnitra hned 5. září 1968 registraci K 231 zamítlo, sdružení zastavilo činnost, ale stejně se ti jeho představitelé, kteří neodešli do exilu. stali pro neblahou Státní bezpečnost na další desítky let „zájmovými osobami“, byli sledováni, StB na ně nasazovala své agenty a poslušné sdělovací prostředky hanobily jejich „kontrarevoluční úsilí“.
Na nic z toho se nesmí zapomenout – už proto, co hlásal nápis na Žofíně před čtyřiceti lety i nyní v neděli: „Aby se to už neopakovalo.“ Tenkrát v roce 1968 se řečnilo a diskutovalo. Teď, po čtyřiceti letech, připravila Konfederace politických vězňů vzpomínkový almanach a uspořádala koncert, na kterém hrál orchestr Národního divadla; muzikanti to měli kousek a v pěkném počasí se z divadla na Žofín trousili jen v saku a pochopitelně s motýlkem a nástrojem v ruce nebo přes rameno. A Ústav pro studium totalitních režimů se „vytáhl“ skvěle připravenou výstavou, ke které vydal informativní katalog se záznamem schůze z roku 1968 na CD.
Na nic z toho se nesmí zapomenout – už proto, co hlásal nápis na Žofíně před čtyřiceti lety i nyní v neděli: „Aby se to už neopakovalo.“
