Dům umění v Českých Budějovicích do 24. ledna hostí vzácnou výstavu Wall Diagrams From The 1990s and Early 2000s. Liam Gillick totiž patří k umělcům, jehož jménem se zaklínají umělci a kurátoři posledních deseti let po celém světě. Je hvězdou vysokého kalibru, o čemž svědčí i řádka paralelních výstav, pořádaných různými prestižními institucemi po celém světě.
Výstavní prostor Domu umění se skládá z pěti propojených místností, v běžném provozu bíle vymalovaných. Gillick nechal do každé z nich umístit jiný „nástěnný diagram“, jak nazývá černé geometrické a pravoúhlé linie po celé ploše stěn. Černobílé diagramy opticky zcela mění architekturu galerie: paralelní horizontální nebo vertikální linie prostor zvyšují nebo rozšiřují. Kombinace tlustých a ztenčujících čar vytváří dojem, že jejich překrývání pokračuje kdesi v imaginární krajině za zdí. Ornamentální spirálové tvary působí znepokojujícím způsobem na psychiku. Nejzajímavěji ovšem diagramy působí ve vzájemné konfrontaci. Postavíme-li se na místo, odkud vidíme několik místností najednou, připadáme si jako ve velkolepé 3D koláži.
Českobudějovický Dům umění již několik let vede Michal Škoda, který se specializuje na náročné současné umění, nejčastěji z oblasti minimalismu a konceptualismu. Stačí něco dělat jenom dobře? Zhruba polovinu výstavního programu tvoří pečlivě vybraní umělci z České republiky, druhou pak špičky světového umění. Maličkému Domu umění na jihu Čech, jehož prostory nejsou větší než běžný byt, se daří to, čehož nedostatek je v těchto dnech vytýkán Národní galerii v Praze: mezinárodní přesah, schopnost komunikovat s uměleckými špičkami a systematická, dlouhodobá dramaturgie. Jenže stačí něco dělat dlouho a dobře?
Dům umění nemá v Budějovicích lehkou pozici. Škoda musel náročný program mnohokrát obhajovat před radnicí, která instituci pomáhá financovat. Každý rok řeší otázku, jestli bude moci pokračovat. Výstavy vítá část české umělecké komunity s nadšením, výtvarní kritici ho po právu chválí. Určitě ale nejde o většinovou reakci. Pro ty, kdo se v současném výtvarném umění již sami nějak neorientují, mohou některé výstavy působit odtažitě, nepochopitelně. Upřímně řečeno to je způsobeno i přístupem samotné galerie. Při vstupu na Gillickovu výstavu dostaneme sice tiskovou zprávu, ze které se především dozvíme, že je Liam Gillick světově známý umělec, ale k samotné instalaci pak už nic. Odpovědi na otázky, které Gillick vyvolává, jsou ponechány na samotném divákovi a jeho ochotě na čárovou hru přistoupit. Musíme se spokojit s tvrzením - zde skutečně pravdivým -, že před sebou máme krále, jehož spatřit bez šatů se prostě nesluší, i kdyby se nám nastokrát mohl zdát nahý.
***
Liam Gillick: Wall Diagrams From The 1990s and Early 2000s. Dům umění České Budějovice, do 24. 1. 2010
