Národnost je z hlediska politiky vůči národnostním menšinám zavádějící údaj, který stojí na vratkých základech. Postavení menšin a naplňování jejich práv spíše zhoršuje. Stejně tak zhoršuje jejich soužití s ostatními občany i atmosféru uvnitř menšinových společenství. Stát by přitom menšinám a ve svém důsledku i všem obyvatelům republiky mohl pomoci efektivněji, kdyby svou politiku s údaji o národnosti tolik nespojoval.
Když se vycházející pěvecká hvězda Ewa Farna poprvé představila jako Polka, typická reakce zněla: „A kdy jste přišli do Čech?“ Farnu a její spolupracovníky pak čekalo dlouhé vysvětlování, že v zapadlém koutě České republiky, v pásu od Bohumína přes Český Těšín po Jablunkov, žije skoro 40 tisíc lidí, kteří se narodili na našem území, mají české pasy, ale přitom se hlásí k polskému národu. Část z nich přišla za prací, ovšem ne v posledních dvaceti letech, jako novodobí migranti, ale již na konci 19. století do místních - většinou Němci ovládaných - dolů a hutí. Druhá část ale patřila k původnímu zemědělskému osídlení v rámci jednotného habsburského panství, které zdejší polští buditelé přivedli již před dvěma sty lety k projektu moderního polského národa. Zpěvačka ani její rodiče zjevně nemohou za to, že státní hranice po česko-polských tahanicích krátce po první světové válce protnula region v podstatě kompaktního polského osídlení. V obci Vendryně, odkud Farna pochází, tvoří polská menšina dodnes víc než třetinu obyvatel.
Story tím ale nekončí. Farna se zapojila do přesvědčovací kampaně, aby se obyvatelé polského či smíšeného původu na Těšínsku hlásili k polské národnosti. Účinkuje ve videoklipu i za cenu, že na ni - jak se sama obává - zanevře část publika. Co vede mladou umělkyni ke konfrontaci s českým středněproudým posluchačem, kterému „cizinci“ obecně nejsou příliš po chuti, ovšem kterému je právě zpěv Farne určen?
Co největší počet spřízněných „polských duší“ či alespoň co nejmenší úbytek od posledního sčítání lidu posílí ty, pro které je zachování polské identity takřka životním posláním. Údaj o národnosti ze sčítání má však pro soukmenovce Ewy Farne a menšinové organizace, jež zmíněnou kampaň vedou, i docela praktické dopady. Stát i mnohé samosprávy mají pro národnostní menšiny určené speciální dotační fondy na podporu především jejich folkloru a jazyka. Jak jinak dokázat, že jsem stále hoden financování než jediným legálním důkazem o své početnosti? Podle zákona o právech příslušníků národnostních menšin však záleží také na mnoha jiných faktorech, jako je dlouhodobost usídlení na našem území, zřetelná kulturní odlišnost a vůle tuto odlišnost organizovaně uchovávat. Neoficiálně také na diplomatické obratnosti jednotlivých lídrů národnostních menšin.
Dvojjazyčné cedule Kde však na údajích ze sčítání lidu až příliš záleží, je oblast ostatních jazykových práv - zejména na dvojjazyčné nápisy s názvy obcí, ulic apod. - a práva účasti na řešení věcí, které se národnostních menšin týkají. Právě v těchto případech tvořících v podstatě páteř státní politiky vůči národnostním menšinám je přímé spojení s údaji ze sčítání lidu bohužel nejméně vhodné.
Dvojjazyčné nápisy využívá vzhledem k jedinečnému územně celistvému osídlení jen zmiňovaná polská menšina na Těšínském Slezsku.
Zákon o obcích umožňuje například vjezdové silniční tabule ve dvojjazyčném provedení v těch vsích a městech, kde podíl té které menšiny tvoří alespoň 10 procent obyvatel.
Navíc tam, kde desetiprocentního podílu dosáhne alespoň součet všech přihlášených k menšinovým národnostem, mají obce povinnost zřídit výbor pro národnostní menšiny. Výbory mají sloužit jako konzultační a poradní orgány zastupitelstva, kterými se menšiny částečně podílejí na řešení „svých“ záležitostí.
V praxi ale můžou starostové údaje o národnosti ze sčítání hravě obejít. Pokud má vedení obce vůči menšině odpor nebo se mu například polská varianta názvu nelíbí, cedule prostě nezřídí. Rozsah dvojjazyčnosti v obci má totiž doporučit právě výbor pro národnostní menšiny, který také nemusí doporučit nic. Na jeho negativní rozhodnutí se pak zastupitelstvo či starosta obce odvolává. Ocelářské město Třinec s absolutně největším počtem Poláků českého občanství (téměř 7000, tedy asi 17 procent obyvatel) se touto cestou již roky zdráhá polskou variantu názvu zavést. Současná podoba zákona mu totiž umožňuje sestavit klíčový výbor prakticky z kohokoliv, takže do něj prostě dosadí lidi loajální názoru radnice. Stejně postupovala například obec Hnojník (polsky Gnojnik), kde Poláci tvoří také přes 10 procent obyvatel. Přesto však polské menšině nezbývá ke zřízení nápisů v jejich jazyce jiná cesta než se o co nejvyšší podíl na obyvatelstvu aspoň snažit.
Ještě horší než slabá záruka naplnění jejich práv dle údajů ze sčítání jsou zhoršené vztahy s českými sousedy i s lidmi z menšiny samotné. Zanechává je za sebou právě kampaně typu té, ve které figuruje Ewa Farna. Místní Poláci totiž v mluvené formě neužívají čistou polštinu, ale pomezní nářečí zvané prostě „po našimu“. Mluví jím většina populace na Těšínsku bez ohledu na národnost. Stejně tak lze cítit, že velká část osob polského původu se plně neztotožňuje ani s Čechy, ani s Poláky z Polska. Přirozeně by tak mohli zvolit národnost slezskou, tedy „něco mezi“ oběma. Polská přesvědčovací kampaň však z celkem pochopitelných důvodů jak nářečí, tak identifikaci s místním regionem zavrhuje a nabádá k uvádění mateřského jazyka „polského“ a národnosti „polské“. Slezskou národnostní menšinu, a tedy ani její „práva“, stát totiž neregistruje. Snahy představitelů polských menšinových organizací proto někteří Češi vnímají jako překrucování skutečnosti a vzbuzování nacionalismu. Proti spojení zdejšího nářečí s polštinou a tím s polskou národností protestoval například i profesor slavistiky Karol D. Kadlubiec, sám z polské menšiny.
Evropská jazyková charta Stát má dost argumentů pro zcela odlišný přístup. V Česku platí od roku 2007 evropská jazyková charta jako mezinárodní smlouva stojící nad zákony. Z ní je zřejmé, že se politika zachování menšinových jazyků nemá řídit velikostí či existencí národnostních menšin. Jazyková charta nechce ohrozit soudržnost států podporou skupin s odlišnou identitou, ale zachovat užívání menšinových jazyků jako kulturní dědictví celé společnosti. Tradiční vícejazyčnost je proto třeba chránit podobně jako chátrající kostel či zámek. Logické by tak bylo zřídit dvojjazyčné cedule s názvy obcí plošně v té části Těšínska, která je s užíváním polštiny, resp. nářečí, prokazatelně a kontinuálně spojena. Případně by se nárok na cedule mohl odvíjet od vhodnějších údajů o mateřském jazyce. Mohl by zahrnovat i přihlášené k nářečí, ve kterém jsou názvy zdejších obcí stejné jako ve spisovné polštině.
Kampaň před sčítáním lidu vedou i (pro) romské organizace. Na rozdíl od Poláků jim jde spíše o získání symbolického důkazu existence romské národnostní menšiny proti těm, kteří ji bagatelizují. V minulém sčítání lidu totiž dosáhla počtu jen kolem 12 tisíc osob. Pro srovnání s Poláky (31 obcí), Romové přesáhli dle sčítání lidu desetiprocentní hranici v obyvatelstvu jen v jediné obci Hvožďany, která však čítá pouhých 34 obyvatel. „Potřebujeme pro vládu, kraje i obce argumenty, čísla, která nemůžou zpochybňovat. Je stále velký počet úředníků a politiků, kteří své postoje, které nám Romům škodí, obhajují právě výsledky sčítání lidu z roku 2001,“ říká známá romská osobnost a člen ČSSD David Beňák na serveru Romea.cz. Problém však je, že mnozí Romové nejenže nepotřebují pro vědomí své existence číselné důkazy, ale ani netouží - ať už pozitivně, či negativně - být jakkoliv veřejnou správou zohledňováni. „Cílová skupina stejně z Romovodů živa není a k lizu se dostávají jen vychytralí experti na problematiku. Relevantní údaje vzešlé z tohoto sčítání budou jen a pouze sloužit jako alibi pro čerpání financí na řešení tzv. romské problematiky, avšak zjevně tu nepanuje vůle vyřešit a Romové samotní jsou drženi mimo hlavní proud,“ sugestivně uvádí jeden z argumentů, proč se nehlásit k romské národnosti, bloger serveru Aktuálně. cz Drahomír Radek Horváth. Aniž bych chtěl umenšit faktor romského aspektu v boji proti sociálnímu vyloučení, je třeba uznat, že ho lze odůvodnit na základě jiných a namnoze přesnějších dat, než je sčítání lidu. Podobně jako v případě těšínských Poláků může kampaň před sčítáním bohužel spíše zbytečně vyostřit názorové konflikty i mezi Romy.
Zůstává to na starostech Praktickou výhodou vyššího počtu přihlášených k romské národnosti by pak mohlo být zřízení zmiňovaných výborů pro národnostní menšiny. Ty by mohly přímo pomoci při řešení sociálních otázek. Jde však znovu o chiméru. „Osvícení“ starostové, kteří chtějí přizvat Romy k řešení věcí, jež se jich týkají, už to dávno udělali. Zřizují různé komise, poradní sbory či jednotlivé romské poradce. Údaje o počtech Romů ve své obci - pokud je vůbec potřebují - si zjistí například kvalifikovaným odhadem. Známá studie romských sociálně vyloučených lokalit sociologa Ivana Gabala z roku 2006 tyto odhady poskytuje. Zcela správně přitom definuje Roma jako kombinaci subjektivního přesvědčení a vnějšího označení okolní společností. Být označen za Roma zvenčí je přitom právě v otázkách rasismu a mechanismů sociálního vylučování zásadní faktor. Naopak v místech, kde o konzultaci s Romy zájem není, lze funkci i ze zákona zřízeného výboru složením jeho členů jednoduše paralyzovat.
Potřebujeme tedy údaje o národnosti? V Evropě jejich zjišťování zdaleka není samozřejmostí. Mnoho zemí totiž občanství a národnost v našem pojetí vůbec nerozlišuje. V oblasti menšin je pak vzhledem k rasismu a segregaci zajímají spíše údaje o migrantech a jejich potomcích. Získávají je častěji nepřímými, ale „tvrdými“ otázkami, například na zemi narození otce a matky. Zjišťování národnosti je totiž problematické i proto, že jde spíše o proces mysli, nikoliv o jednou provždy objektivně danou hodnotu. Není tedy vůbec jasné, co si pod národností kdo představuje a zda chce být například zohledňován a opatrován jako menšina. Spojovat s těmito údaji jakákoliv závažná a často finančně nákladná rozhodnutí, je tedy riskantní. A konečně, jelikož se Česká republika stává zemí přistěhovaleckou, bude možná dosavadní rozlišování občanství a národnosti i u nás postupně zanikat. Pro zachování soudržnosti a společné identity obyvatel se možná aktuální koncept českého národa jako skupiny lidí (alespoň domněle) společného původu přiblíží francouzskému či americkému modelu. Tedy národa tvořeného všemi občany republiky. Zjišťování národnosti českých občanů by pak pozbylo smyslu a vědomí menšinového etnického původu by se stalo zcela soukromou záležitostí. Už dnes jde ostatně o kolonku nepovinnou. Ewa Farna by pak v klipu před sčítáním lidu mohla stále říci v polštině své „Je fajn být sama sebou“, ale neviditelná ruka vzápětí navádějící diváky k vypsání polské národnosti by mohla v klidu zmizet úplně.
***
Mnozí Romové nejenže nepotřebují pro vědomí své existence číselné důkazy, ale ani netouží - ať už pozitivně, či negativně - být jakkoliv veřejnou správou zohledňováni
Ocelářské město Třinec s absolutně největším počtem Poláků českého občanství (téměř 7000, tedy asi 17 procent obyvatel) se již roky zdráhá polskou variantu názvu zavést. Současná podoba zákona mu totiž umožňuje sestavit klíčový výbor prakticky z kohokoliv.
O autorovi| ONDŘEJ KLÍPA etnolog
